Populární kapela the Wilkinsons se před pár lety odhodlala k velkému kroku a po mnoha letech úspěšného působení v Nashvillu se její tři členové rozhodli přestěhovat zpět do rodného Ontaria v Kanadě. Tento počin dokumentovala jejich vlastní rodinná reality show, která měla v kanadské televizi takový úspěch, že na ni navázala druhá řada o natáčení nové desky „Home“ a v tuto chvíli se připravuje již třetí série. Amanda, Tyler i Steve jsou neuvěřitelně kreativní a kromě rodinné kapely mají i řadu vedlejších aktivit, z nichž tou nejvýznamější je pokus o sólovou dráhu Amandy, která v roce 2005 vydala své debutové album. Přes veškeré úspěchy a slávu však the Wilkinsons zůstavají neuvěřitelně skromní a přátelští, o čemž jsem se přesvědčil i na jejich koncertě v Berlíně, kde jsem s nimi natočil rozhovor.

Do Nashvillu jste se přestěhovali v roce 1997 a nahrávací smlouvu jste získali po pouhých třech týdnech, je to pravda?
Steve: „Ano, po třech týdnech jsme měli čtyři nabídky.“
Jak byste vysvětlili takový úspěch?
Steve: „Prostě proklaté štěstí! Neexistuje žádný způsob, jak by se to dalo rozumně vysvětlit. Žili jsme v Nashvillu 10 let a viděli jsme spousty talentových lidí, kteří žádné nabídky nedostali. Ale z nějakého důvodu dávala naše hudba smysl nahrávacím společnostem. Bylo to prostě proklaté štěstí.“
Amanda: „A v mnoha ohledech také požehnání. Předtím jsme jako trio vystupovali mnoho let v Kanadě, měli hodně koncertů a velmi tvrdě jsme pracovali a počítali jsme s tím, že stejně tvrdě budeme pracovat i v Nashvillu, protože jsme opravdu nečekali, že bychom získali smlouvu tak brzy a mít profesionální kariéru, která nyní trvá již 10 let.“
Steve: „Dříve jsem si dělával legraci, že se v Nashvillu válí nahrávací smlouvy na ulici!“
Amanda: „Tak jednoduché! Vůbec jsme nečekali, že by to šlo tak jednoduše a opravdu to bylo úžasné.“
Myslím, že následující otázku jste již slyšeli milionkrát, ale přesto se vás zeptám. Co vás po tak velkém úspěchu v Nashvillu přimělo přestěhovat se zpátky do Ontaria?
Steve: „Byl to domov. Prostě nám chyběl domov. Stýskalo se nám. Tak se to dá nejlépe vysvětlit. Stále ale do Nashvillu jezdíme. Byli jsme tam těsně předtím, než jsme odjeli do Německa a na konci měsíce se tam děti zase vrácí. Já tam poletím někdy příští měsíc psát nové texty. Takže do Nashvillu stále jezdíme, ale domov je vždy domov.“
Amanda: „A dříve taky platilo, že pokud jste byli zpěvákem, tak jste prostě museli být v Nashvillu. Stejně tak pokud jste byli popovým zpěvákem, tak jste museli být v L.A. nebo v New Yorku. Myslím, že to tak bylo, protože vás nahrávací společnosti chtěly mít pod dohledem. V dnešní době se mně spíše zdá, že umělci žijí v různých částech Severní Ameriky a do Nashvillu pouze dojíždí. Dnešní transit je výborná věc, můžeme letět kam chceme. Pro nás je to výhodně, protože když nejsme na turné ani se nezabýváme nahráváním, můžeme jet domů odpočívat, být s rodinou a dobít si baterky.“
Jak byste popsali dnešní kanadskou scénu?
Steve: „Je to taková směsice. V Kanadě milují styl country hudby, který v sobě má prvky keltské a irské hudby. Pak je tam pochopitelně mainstream z Nashvillu a ještě jeden hudební styl, který je spíše do folku.“
Amanda: „Jako třeba Ian Taison.“
Steve: „Přesně.“
Je poměr kanadských a nashvillských interpretů v rádiu v rovnováze?
Steve: „Ano, rozhodně je tam rovnováha. Ve skutečnosti si myslím, že pokud kanadský zpěvák dokáže přijít na to, co dělá úspěšný nashvillský hit, tak po tom skočí spíš než aby si řekl: ‚tak jo, budu dělat hudbu, která vychází z mé duše a třeba se to někomu bude líbit‘. Myslím, že oni spíš usilují o to být úspěšní a že by chtěli být úspěšní v nashvillském slova smyslu.“
Když jste zrovna v USA, poznávají vás lidé stejně tak jako v Kanadě?
Steve: „Ne, v Kanadě víc, protože tam máme už dva roky svůj televizní seriál. Lidé nás tam poznávají hlavně díky tomu seriálu.“
Amanda: „Dívají se dokonce i lidé, kteří nutně nemusí poslouchat naši hudbu a možná o nás ani dřív neslyšeli. Ta show nám udělala velkou reklamu nejen tím, že nás všichni viděli lidsky jako rodinu, přestože to nebyla skutečná reality show, vše mělo přesný scénář, ale představilo to naši hudbu ruznými způsoby lidem, kteří jinak country neposlouchají. Mám teď na mysli, že nejsme country ve smyslu tradiční country. V našem soundu používáme více moderních prvků, což je také to, proč je naše hudba teď tak populární v Německu a v Evropě vůbec. Tady se to může považovat za pop.“
Steve: „Uvedu skvělý příklad jak nám TV show pomohla v tom, co děláme. Můj syn má vlastní rockovou kapelu s názvem ‚Motion Picture Ending‘. Někdo, kdo je programovým ředitelem velké rockové stanice v Ontariu, což je pro nás velká věc, přepínal kanály v televizi, viděl Tylera a jeho kapelu zpívat v naší show a zavolal jim, aby si přišli zahrát do jeho rádia, protože se mu jejich hudba líbila. Takže TV show nám hodně pomohla s publicitou.“
‚Nobody Died‘. Skvělá píseň, působivé video. Tato píseň byla napsána už před několika lety. Proč jste se ji rozhodli nahrát až teď?
Steve: „Protože to šílenství stále probíhá. Mladí lidé stále nosí zbraně do školy a řeší svoje problémy zbraněmi. To je špatně a musí to přestat. Násilí se nesmí tolerovat.“
Amanda: „Bývaly časy, kdy tomu tak nebylo. Nemuseli jsme se bát posílat děti do školy a dnešní svět je najednou jiný. Tato píseň je v mnoha ohledech velmi nevinná. Možná dává lidem něco, co jim připomene, že to tak vždy nebylo, že jsme nemuseli v žít v takových šílenostech, které jsou tu dnes a že bychom se měli vrátit tam, kde jsme se o takové věci starat nemuseli.“
Byl videoklip natočen podle nějakého skutečného příběhu?
Tyler: „Myslím, že to byla spíš inspirace. Nemyslím si, že je založen na nějakém konkrétním případu. Je inspirován neuvěřitelnými šílenými událostmi, které se staly zejména v Americe, ale také v Kanadě.“
Steve: „A také ve světě.“
Jaké k této písni dostáváte reakce? Chodí vám dopisy od lidí s jejich příběhy?
Steve: „Ano, dostáváme emaily i dopisy. Po skončení show dáváme autogramy a občas někdo přijde se slzami v očích a říká: ‚Ta píseň tolik znamená, musíme to zastavit!'“
Amanda: „Jednou za námi přišla jedenáctiletá holčička, já jí dala autogram, ale ona jen mlčela. Když pak u mě nikdo nebyl, přišla za mnou, začala plakat a řekla, že je ve škole neustále bita, že ji všichni otravují a že si nemá s kým promluvit. Myslím si, že když za námi takové dítě přijde a řekne, že díky té písni myslí na něco jiného než jak se pomstít, když se jim něco takového děje, na ničem dalším už nezáleží. V té písni se nejedná o žádný velkolepý plán, jen jsme to takto cítili v našich srdcích a snad to i na ostatní zapůsobí stejně jako na tu malou holčičku.“
Na novém albu je také piseň „Under The Rainbow“ s evidentní inspirací v Čarodějovi ze země Oz.
Steve: „Ano, v Severní Americe a jsem si jistý, že i v Evropě je to tak, že když vyrůstáte na malém městě, nemůžete se dočkat až odtamtud vypadnete a půjdete, kam vás bude volat osud. A právě o tom je ta píseň. Ta osoba jde za svým osudem po žlutě vydlážděné cestě.“
Amanda: „A neznamená to, že nemilují ty, se kterými vyrůstali. Mají pouze v souvislosti s tím městem takové melancholické pocity a zjišťují, že to asi není to pravé místo, kde se nachází jejich srdce.“
Proč myslíte, že má tato kniha a zejména tento film stále tak velký vliv?
Steve: „Když byla Amanda malá, byl to její nejoblíbenější film!“
Amanda: „Máme malou čtyřletou sestřenici a pouštěli jsme jí hudbu z muzikálů, na kterých jsme s Tylerem vyrostli. Čaroděj ze země Oz je právě jedním z těch filmů, kdy vám stačí poslouchat písně a ani nepotřebujete obraz, abyste přesně věděli, co se děje. To je přednost těchto muzikálů, které vyprávějí nějaký příběh a lidem se líbí bez ohledu na jejich věk. Jsou prostě věčné.“
Amanda se v roce 2005 vydala na sólovou dráhu a mě by zajímalo jak se vám daří skloubit koncertní kalendář the Wilkinsons s vystoupeními Amandy.
Amanda: „Myslím, že šlo o cílevědomé úsilí všech zúčastněných, nebyl to jen nějaký unáhlený počin. My tři jsme o tom dlouhou dobu diskutovali a nemyslím si, že bych do toho šla, kdybych necítila, že mám podporu mých nejbližších. Takže jsme věděli, že se to blíží a nějaký čas jsme tedy strávili pečlivým plánováním. Pokud jsou nějaké show nebo akce, které jsou velmi důležité pro the Wilkinsons, pak bych pochopitelně ustoupila a naopak. Teď má Tyler svůj projekt s rockovou kapelou a navzájem se respektujeme a všechno je vyrovnané. Myslím, že dokud zůstane komunikace mezi námi otevřená, vše bude skvěle fungovat. Všichni jsme velmi nadšení ze všeho, co probíhá.“
Steve: „Když má Amanda svůj koncert, tak tam na většině z nich, téměř na všech, Tyler a já jsme a pozorujeme ji ze zákulisí. Když on má svoji rockovou show s kapelou, jsme tam. Právě k tomu je rodina. Navzájem se podporujeme.“
A co tvoje hudba, Tylere? Co přesně hraješ?
Tyler: „Je to docela jiné než co hraji s rodinou. Je to rocková hudba, rock pop, velmi poslouchatelný, melodický. Taková univerzální hudba, která se líbí většině lidem.“
Plánuješ sólové album nebo něco podobného?
Tyler: „Rozhodně. Právě teď se na tom pracuje.“
Steve, ty se zatím plány na sólovou dráhu nemáš?
Steve: „Ne ne ne. Jsem opravdu šťastný, že mohu řídit to, co děláme and jsem rád, že můžu produkovat a psát texty. Miluji to. A taky hodně podporuji děti, jak by správný rodič měl.“
A co tvá producentská kariéra? Chtěl bys produkovat i někoho jiného mimo svoji rodinu?
Steve: „Líbilo by se mi to. Ale musíte být velmi tvořiví ve studiu a práce na projektu je něco jako malování obrazu. A pochopitelně, ja neumím příliš kreslit. Jsem mizerný umělec, ale miluji práci ve studiu. Tak tvořím své umění.“
Již jste zmínili svoji TV show. Myslíte, že i vaši evropští fanoušci budou mít někdy možnost ji zhlédnout?
Amanda: „Doufám. Například v Austrálii právě běží druhá řada a my jsme nadšení. Rozhodně to odráží náš smysl humoru. V severní Americe známe pořady jako The Office, což běželo v Anglii a je to přesně ten druh suchého humoru. Usilovně na té show pracujeme a spolupracujeme s vynikajícími herci a tvůrci, kteří jsou součástí toho všeho od samého počátku, a tak doufáme, že to dostane i k lidem sem a že se jim do bude líbit.“
Jak je to teď s vaší show v Kanadě? Běží už třetí řada?
Amanda: „Druhá řada nedávno skončila a teď si dopřáváme velmi potřebnou přestávku, protože je to velká dřina.“
Steve: „První a druhá série se nyní opakuje. Právě teď se vysílá.“
Jste poprvé v Evropě?
Steve: „Jednou jsme velmi krátce navštívili Záhřeb v Chorvatsku.“
Jako turisté?
Steve: „Ano, krátce jsme se tam zastavili po cestě na Dálný Východ.“
Jak na vás působí evropské publikum?
Amanda: „Myslím, že jsou ohledně hudby velmi nadšení. V Severní Americe jsme trochu otupělí, protože se tam dostává strašně moc hudby. V Kanadě je to trochu jiné, protože tam jsme silně ovlivněni evropskou hudbou, zejména z Británie. Tato hudba se k nám dostává téměř dřív než do Spojených států, což považujeme za velké privilegium a poctu. V Kanadě jsme ohledně hudby velmi nadšení. Když přijedete do cizí země, tak nevíte, co očekávat. Když ale vidíte jejich reakce, jak vám vrací energii zpět, je to vážně skvělé a rychle si zvyknete. Jazyková bariéra ničemu nebrání. Cítíte, jak to z každého vychází a je to velmi příjemné.“
Víte něco o České republice?
Steve: „Ne. Vím, kde je, ale nikdy jsme tam nebyli. Musíme přijet.“
Znáte nějaké slavné Čechy?
Steve: „Ne.“
V NHL je hodně českých hokejistů…
Steve: „Ó, no jasně!“
Amanda: „No jistě, hokejisté! Žili jsme v Nashvillu 10 let a tam nás naučili milovat americký fotbal. Pak jsme se vrátili do Kanady a cítili jsme, že jsme tak trochu mimo mísu, protože hokej je v Kanadě pochopitelně ohromně populární. Takže teď se naše rodina a můj přitel chodíme dívat na zápasy a pomalu ale jistě se učíme poznávát hokej. Je to vážně ostuda na to, že jsme z Kanady.“
Steve: „A je pravda, že spousta hráčů v NHL je z Čech.“
Takže asi budete znát Jaromíra Jágra…
Tyler: „Jaromír Jágr, no jasně!“
Steve: „Znám ho, ale neuvědomil jsem si, že je Čech. To je skvělé. Posílejte k nám další výborné hráče!“
Děkuji za rozhovor.