Příchod nového roku je dobrou příležitostí ohlédnout se za muzikou, kterou přinesl ten minulý a provést drobnou inventuru vydaných cédéček. Následující pohled je ryze subjektivní a nemůže a ani se nesnaží pokrýt veškerou šíři muziky, která by byla alespoň trochu „country“. Stejně jako vloni a předloni budu velice rád za jakékoli komentáře k níže uvedenému tuctu (pište na evzen.muller@countryworld.cz) a vynasnažím se čtenářské hlasy a ohlasy poskládat do druhého dílu tohoto článku.

Na webu lze nalézt nejrůznější přehledy a žebříčky sestavené na základě kritik a recenzí a zachycující tedy hlediska jiná, než ryze komerční. Nejdůkladnější rozbor bez ohledu na hudební žánr patrně zpracoval server Metacritic, který čerpá podklady z několika desítek hudebních magazínů a webů. Zajímavý výběr z country alb roku 2010 uvádí PopMatters o něco širší (americana) žebříčky čtenářů a bloggerů poskytuje No Depression zaměřený na „roots music“. Lze předpokládat, že další a neméně zajímavá ohlédnutí za hudebním rokem 2010 se ještě objeví…

Následující „tucet“ je seřazen abecedně a nevyjadřuje tedy žádné pořadí.

Carolina Chocolate Drops – Genuine Negro Jig
Trojčlenný stringband složený z afroameričanů působí v kontextu současné muziky možná trochu nezvykle, ale v dávných časech podobné seskupení zas tak ničím výjimečným nebylo. Ostatně, vždyť i banjo je svým původem nástroj africký. Kapela Carolina Chocolate Drops ctí starodávnou tradici, přesto svojí starobylou ale plnokrevnou muzikou boří žánrové bariéry – naleznete ji v žebříčcích world music, folkových i bluegrassových.

Dierks Bentley – Up On the Ridge
Na albu Up On the Ridge překročil Dierks Bentley nejen hranice country a bluegrassu, ale i stíny své vlastní hudební minulosti. Nahrávka je doslova nepěchovaná hity – vedle titulní písně vyniká Bad Angel, kde se přidávají Miranda Lambert a Jamey Johnson. Mezi pozoruhodná místa alba lze zařadit také dvě cover verze – Dylanův Señor (Tales of Yankee Power) a Pride (In the Name Of Love) z repertoáru kapely U2. Ke zdaru alba přispělo i pestré společenství muzikantů, novátorskými Punch Brothers a Chrisem Thilem počínaje, Del McCourym či Alison Krauss konče.

The Duke & The King – Long Live
Jednou z nejpozoruhodnějších osobností současné americké hudební scény je nenápadný Simone Felice, talentovaný písničkář, člen Felice Brothers, ale také spisovatel a výtvarník. Jedním z jeho projektů je i kapela The Duke & The King, se kterou vydal vloni již druhé album Long Live. Zatímco Felice Brothers znějí jako dřevní country music přenesená do zaprášených ulic velkoměsta, The Duke & The King představují protipól – jejich propracované aranže používají snad veškeré postupy, které hudba severoamerického kontinentu nabízí. To vše navíc zkombinované s křehkou a citlivou duší Simona Felice.

Hurray For a Riff Raff – Young Blood Blues
Samorostlá Portorikánka Alynda Lee Segarra a její neworleánský band Hurray For The Riff Raff dokáží skloubit old-time music s indie folkem tak uhrančivě, až se tají dech. Jejich krásně posmutnělé melodie čerpají ze staré country, cajunu i blues. Hurray For the Riff Raff jsou čistě akustickou partou a vystačí si s s banjem, kytarou, akordeonem, trubkou, houslemi, kontrabasem, autoharfou. Při poslechu Too Much Of a Good Thing vás pak napadne, jak úžasné by mohlo být zhlédnout na jednom pódiu Hurray For a Riff Raff a náš Traband.

Jamey Johnson – The Guitar Song
Vydat dvojalbum si v současné době dovolí jen málokterá ze současných countryových hvězd. Jamey Johnson se ale od většiny současných countrymanů liší už na první pohled. Vedle nepřehlédnutelné image zaujme také nevšedním autorským a interpretačním talentem. The Guitar Song sestává ze dvou cédéček: temnější Black album je plné balad a zaobírá se různými životními patáliemi a optimističtější White Album nabízí naději a řešení. V obou případech je nepřeslechnutelný vliv countryových psanců Waylona Jenningse či Davida Allana Coea. The Guitar Song pronikl v nadžánrových žebříčcích hudebních kritiků mezi nejlepší, která se v roce 2010 objevila.

John Mellencamp – No Better Than This
Od prvních tónů alba No Better Than This je patrné, že rockový písničkář John Mellencamp našel na své hudební pouti místo, kde se cítí jako ryba ve vodě. Přestože se podobně jako mnozí vrstevníci (příští rok John Mellencamp oslaví šedesátiny) vrátil se svojí muzikou ke kořenům rocku, nejedná se o žádné retro. A i když titulní píseň či skladba Coming Down the Road připomenou svým aranžmá klasická léta Johnnyho Cashe, přesto je z nich cítit něco víc – melodické nápady jsou tak nosné, že John Mellencamp spolu s producentem T-Bone Burnettem si mohli dovolit je přiodít do zdánlivě těžkopádného rockabilliového hávu a nahrát je živě a mono na magnetofon používaný v padesátých letech. Takhle dobré písničky prostě víc nepotřebují…

Justin Townes Earle – Harlem River Blues
Kdo mohl kdy tušit, že Justin Townes Earle půjde nejen ve šlépějích svého otce Steve Earla, ale i svého „kmotra“ Townese Van Zandta a vyroste v jednoho z nejtalentovanějších písničkářů současné Ameriky. Justin Townes Earle vychází z tradiční country z časů Hanka Williamse, guthieovského folku a klasického rockabilly. Album svým rozsahem jen o málo přesahuje půlhodinu, ale hudebních nápadů nabízí nadmíru a z výše uvedených ingrediencí míchá muziku ryze současnou s přesvědčivostí takřka dylanovskou.

Merle Haggard – I Am What I Am
„Chcete se naučit psát písně? Poslouchejte Merle Haggarda,“ řekl před časem o countryové legendě písničkář Tom Waits. Neuvěřitelné přitom je, že Merle Haggard skládá své písně nepřetržitě od šedesátých let minulého století a stále má co říci. Přestože mu byla na konci roku 2008 diagnostikována rakovina plic, zůstává stále aktivní na pódiu i ve studiu. Tři čvrtiny z alba I Am What I Am tvoří jeho novinky a přestože témata nejsou povětšinou příliš veselá a odráží se v nich bilancování se životem, výsledek je až neskutečně pozitivní. Zrovna tak k neuvěření je způsob, jakým se Merle Haggard drží svého autorského rukopisu, aniž by se opakoval. Když připočteme i dokonalý pěvecký výkon, dostáváme jedno z nejlepších alb, která rok 2010 přinesl.

Peter Wolf – Midnight Souvenirs
Ve spolupráci s proslulým skladatelem Willem Jenningsem (spolupracoval například se Steve Winwoodem a Jimmy Buffettem, s Ericem Claptonem složili Tears In Heaven) a za podpory řady výtečných muzikantů připravil čtyřiašedesátiletý rocker Peter Wolf vydařenou kolekci čtrnácti písní na pomezí tradičního rocku, country a americany. Mezi hosty se zaskvěly dvě dámy – v úvodní Tragedy o neštastné lásce Petera skvěle doplňuje Shelby Lynne, v Green Fields of Summer inspirované tradičními melodiemi pak písničkářka Neko Case. Album uzavírá více než povedený duet s Merle Haggardem – country valčík It’s Too Late For Me.

Robert Plant – Band Of Joy
Rockový veterán se již delší dobu vrací ke kořenům rocku – v nahrávkách je cítit blues, tradicionály i country. A podobně jako na projektu Raising Sand, na kterém spojil své síly s bluegrassovou houslistkou a zpěvačkou Alison Krauss, i jeho nová kapela, mimochodem pojmenovaná po své pradávné předchůdkyni z předledzeppelinovské éry, trefila do černého. O roli producenta se Robert Plant podělil s kytaristou a zpěvákem Buddy Millerem, v kapele si našli své místo písničkářka Patty Griffin a multiinstrumentalista Darrell Scott. K nejlepším místům alba patří tradicionál Satan Your Kingdom Must Come Down (shodou okolností píseň, kterou letos nahráli i níže uvedení Tom Jones a Willie Nelson). Stylově rozkročený projekt čerpá od folkrockové klasiky House of Cards (Fairport Convention) až po Angel Dance (Los Lobos).

Tom Jones – Praise And Blame
Že se v mém tuctu objeví jméno velšského zpěváka Toma Jonese, blyštivé popové hvězdy několika dekád, se mi nezdálo ani v těch nejdivočejších snech. O to větším a milejším překvapením je jeho zatím poslední album Praise And Blame napěchované dřevní směsicí blues, country a rocku. Střídmý a syrový doprovod (dominují ostré kytary, hammondky, bicí) dává vyniknout energickému a přesvědčivému zpěvu Toma Jonese. Mezi písněmi najdeme dylanovku What Good Am I?, několik tradicionálů – vedle klasického Nobody’s Fault But Mine zazní také Ain’t No Grave a Run On, které na sklonku svého života skvostně nahrál Johnny Cash. Dále zaujmou třaba bluesová klasika Johna Lee Hookera Burning Hell nebo If I Give My Soul od Billyho Joe Shavera.

Willie Nelson – Country Music
Alba, která v posledních letech točil legendární psanec Willie Nelson, byla stylově značně rozevlátá a více méně stále velmi slušná. Nejlépe se ale povedlo to zatím poslední se vše říkajícím titulem Country Music. Přestože mnohé písně zde použité byly již nahrány možná tisíckrát, nejedná se tentokráte o běžný komerční produkt, který se snaží pouze recyklovat úspěšné a oblíbené songy a kterých je k mání nepočítaně. Ve spolupráci s producentem T-Bone Burnettem vznikla vyvážená kolekce patnácti klasických písní (Dark As a Dungeon, Freight Train Boogie, Satisfied Mind, I Am a Pilgrim,…) přinášejících vedle old-time country i starý dobrý honkytonk a western swing. Mezi zúčastněnými muzikanty, podobně jako v jiných úspěšných projektech poslední doby, nechybí kytarista a zpěvák Buddy Miller.

Mumford & Sons – Sigh No More
Třinácté album, a tudíž tak nějak „navíc“ má k country asi tak blízko, jako je z domovského města muzikantů, kteří ho nahráli (Londýna), do Ameriky. Ani s datem vydání – říjen 2009 – to není zcela v pořádku. Nicméně v USA vyšlo album až v únoru 2010, a těch kteří před rokem znali Mumford & Sons, jednu z nepopulárnějších kapel současných dnů, nebylo mnoho. Dobrým důvodem zařadit Sigh No More jako jakýsi bonus k „tuctu“ může být fakt, že banjista a dobrista kapely Winston Marshall si vysloužil přezdívku „Country“. Ještě lepším důvodem ale jsou písně, které na jednoduchém půdorysu postaveném na několika akustických nástrojích a zdánlivě prostém vícehlasu, nabízejí přehršel melodických nápadů a vydatnou dávku pozitivní energie.