George Hamilton IV je poměrně výraznou ikonou americké country. Když se nějakého Američana zeptáte na jeho jméno, tak přestože country třeba vůbec neposlouchá, George Hamiltona IV pravděpodobně znát bude. V Čechách je George dobře znám především díky dlouholeté spolupráci s Jiřím Brabcem, která vyústila v nahrání společného alba v roce 1982 a mnoha dalším aktivitám při natáčení pořadů Country Express Praha-Nashville. S Georgem Hamiltonem IV jsem se setkal 4. října 2005 v Nashvillu a pořídil jsem s ním rozhovor. George IV byl velice milý a rád vyprávěl o svých začátcích, kariéře, návštěvách České republiky i přátelství s Jiřím Brabcem.

Svoji kariéru jsi zahájil jako popová hvězda na sklonku 50. let. Co Tě přimělo začít s country?
„Jako malý chlapec jsem žil v Severní Karolíně a poslouchal jsem z rádia Grand Ole Opry. Můj dědeček byl horalem a miloval country music. Když jsem byl malý, sedával jsem na jeho kolenou, hrál si s jeho kapesními hodinkami a společně jsme z rádia poslouchali pořady z Grand Ole Opry. Začátkem 40. let, někdy kolem roku 1942 nebo 1943, mě můj děda naučil milovat hudbu a já začal snít o kariéře country zpěváka. Má první nahrávka, která vyšla v roce 1956, byla ovšem baladou dospívajícího mladíka. Byla jednou z těch písní o lásce na střední škole a potyčkách dospívajících. Byl to velký hit v oblasti popu, nikoliv v country. Vše se seběhlo velmi rychle a já měl najednou svého manažera a jezdil jsem na společné turné s Buddym Hollym, Genem Vincentem, Eddie Cochranem a Everly Brothers. Nazývali nás rockabilly. Všichni to byli báječní lidé a mě velmi bavilo s nimi vystupovat, ale mé srdce bylo v Nashvillu. Chtěl jsem být v Nashvillu. Přestěhoval jsem se sem koncem roku 1959 a Chet Atkins se mnou podepsal nahrávací smlouvu s RCA. Ve stejném roce mi bylo rovněž nabídnuto, abych se stal členem Grand Ole Opry. Toto je můj 45. rok v Grand Ole Opry. Již 45 let! Vždy jsem toužil být country zpěvákem a je pravda, že jsem přeběhl z popu ke country. Mé působení v oblasti popu však bylo spíše jen dočasnou návštěvou. Jen jsem čekal na příležitost, abych mohl jít a dělat to, co jsem vždy chtěl, což bylo zde v Grand Ole Opry a Nashvillu. Proto jsem velice vděčný a velice šťastný, že mohu být maličkou součástí Grand Ole Opry, což je podle mého názoru nejlepší country show na světě a domov country music.“

Jednou z Tvých současných aktivit je moderování show v Grand Ole Opry. Jaké to je být součástí velké historie country music?
„Jsem za to velmi vděčný. Teď je mi 69 let. Rozhlasové stanice přílíš nehrají interprety mého věku, protože chtějí oslovit především mladší publikum. Je to v pořádku a já tomu dobře rozumím, protože sám jsem býval mladým zpěvákem. Ale někteří z mých přátel, kteří jsou stejně staří jako já, si občas stěžují, že rádia nehrají jejich písně a že se jim nedostává stejné pozornosti jako těm mladým. Ale to není můj případ, protože já jsem tolik vděčný. Mám již padesátiletou kariéru. Toto je můj 50. rok v country music. Jsem moc rád, že tu stále mohu být. Každé ráno, když se probudím a dotknu se nohama země, říkám si: ‚Děkuji Ti, Bože, za další den.‘ Bylo to nádherných padesát let. Jsem tak šťastný, že mohu být částí Grand Ole Opry, jeviště, kde již hrálo tolik báječných zpěváků. Grand Ole Opry je moje životní radost. Cítím, že Grand Ole Opry je jako hvězda. Nejsou to lidé, hvězdou je každá show na onom místě. Je větší než my všichni. Myslím, že Grand Ole Opry je něco jako Vatikán nebo Řím pro katolíka. Je to posvátné místo všech country zpěváků. Jsem hrdý, že mohu být její součástí a také se těším do country nebe, kde znovu uvidím Jiřího Brabce.“

Co je nějtěžší na skloubení hudební kariéry a rodinného života?
„Vše je velmi těžké. Moje žena musí trávit spoustu času sama. Musela vychovat děti, protože já byl velmi často pryč a stále jsem. Na jednu stranu je to nádherný život, ve kterém člověk může zpívat, skládat hudbu a setkávat se s přáteli po celém světě, ale na druhou stranu to není moc dobré pro rodinu, protože na tu bohužel nezbývá mnoho času. Ale nejsou to pouze hudebníci a baviči, ale také sportovci a spousta dalších, jejichž práce vyžaduje časté cestování a odloučení od rodiny. Myslím, že muži a ženy, kteří zůstávají doma a starají se o rodinu, zaslouží velké uznání, protože je to pro ně velmi těžké.“

Těší Tě, když se k Tobě hlásí fanoušci na veřejných místech?
„Ano, vůbec mi to nevadí. Vždy jsem velmi rád, když mě někdo pozná. Mám docela obyčejnou tvář. Spousta lidí si mě vůbec nepovšimne. Myslím i v country music. Občas mi vyhovuje, že mohu zůstat v anonymitě. Ale když mě někdo pozná a požádá o autogram, vždy to velmi potěší. Je dobrý pocit vědět, že někomu na vás stále záleží. Je to velká výsada strávit 50 let děláním něčeho, co milujete, co je vaším koníčkem a světlem vašeho života. Občas se mě lidé ptají, kdy půjdu do penze a já jim říkám: „‚Do penze? A z čeho?‘. Já nemám žádnou práci, je to zábava. Skončím, až když mě Pán povolá k sobě.“

Během své kariéry jsi prošel celou řadou hudebních žánrů. V jakém žanru se cítíš doma? Který žánr je Ti nejbližší?
„Jednou jsem slyšel Nanci Griffith, jak označila sebe sama za folkabilly – částěčně folk, částečně hillbilly. Myslím, že je to přesně ono, kde se nacházím já. Mám rád folk. Mám rád písně, které vypráví příběh. Písně, které navozují představy, například písně Gordona Lightfoota. John D. Loudermilk pro mě napsal mnoho písní a také Tom T. Hall a Kris Kristofferson. Já jsem nikdy nebyl ryzím honkytonkovým zpěvákem a jsem znuděn z blues, písněmi o pití piva, podvádění a poflakování se. Myslím, že mě můžete nazývat folkabilly. Mám velmi rád folk a také country postupně vznikla z lidové hudby. Dále mám rád country gospel, protože tyto písně také vyprávějí příběhy, zejména o duchovních věcech a o věčnosti. Jsou to témata, o kterých bychom všichni měli přemýšlet a vědět, kam se jednou odebereme na věčnost. Country gospel a folkem střižená country jsou mé oblíbené hudební styly.“

Mohl bys něco říci o Tvém spojení s jednotou bratrskou?
„Ano, jsem členem jednoty bratrské. Jak jistě víte, vše začalo na Moravě v okolí Brna. Členové jednoty bratrské byli původně následovníci Jana Husa, který byl upálen u kůlu v roce 1415. Byl reformátorem a dostal se do potíží s tehdejší církví, protože cítil, že lidé by se měli modlit přímo k Bohu a měli by mít bibli ve svém vlastním jazyce. Myslím, že tehdejší katolická církev z něho nebyla příliš nadšená. Mistr Hus byl rektorem pražské univerzity a pastorem Betlémské kaple. Byl upálen u kůlu za své názory a svoji víru. Mnoho jeho následovníků, lidí, kteří v něj věřili, bylo právě z Moravy. Utvořili skupinu nazvanou jednota bratrská (The Unity of Brethren). V latině je to Unitas Frantrum, v němčině Bruderkirche. Tito lidé založili novou církev a mnozí z nich byli po bitvě na Bílé hoře a během třicetileté války pronásledováni. Hodně jich bylo zabito a hodně uteklo ze země. Někteří odešli do Německa a nechali si říkat Moravané (The Moravians), protože pocházeli z Moravy. Moji předkové odešli do Ameriky se skupinou Moravanů. Moje rodina pochází ze Skotska. Jméno Hamilton je skotského původu. Zdá se, že moji předkové vstoupili do jednoty bratrské již ve Skotsku a emigrovali spolu s Moravany do Ameriky a nakonec se usadili v Severní Karolíně. Můj pradědeček, George Hamilton I., byl Moravan, člen jednoty bratrské. Měl skotské kořeny, ale patřil do jednoty bratrské. Já sám jsem v té církvi byl vychován. Stále dnes často koncertuji v kostelech jednoty bratrské po Americe a vždy si povídáme o staré zemi, Moravě a Brně. Vyprávím jim o své návštěvě v Praze a jak mě Jiří vzal do Betlémské kaple. Stále si to pamatuji – byla to Hálkova ulice č. 5 a biskupem byl Rudolf Ulrych. To je moje mateřská církev, tam patřím. Velice ji miluji a je to moje spojení s vaší zemí, protože jednota bratrská vznikla na Moravě, která je součástí České republiky.“

Druhou část rozhovoru s Georgem Hamiltonem IV naleznete zde.

(C) Petr Mečíř 2006. Všechna práva vyhrazena.
www.countryzone.net