V nejbližších dnech (podle informací vydavatele 24. října 2005) by se na pultech českých obchodů mělo objevit zbrusu nové cédéčko Petra Spáleného. Jmenuje se Jackpot a vychází na značce Supraphon. Ještě před vydáním dlouho očekávaného alba jsem Petru Spálenému položil několik otázek. Řeč byla pochopitelně o jeho novém albu, na začátek rozhovoru jsem si však připravil i několik osobnějších otázek.

Pro mě osobně jste po většinu vaší umělecké dráhy (zejména od časů Dítěte štěstěny) patřil mezi české písničkáře folk-rockového, řekněme americko-dylanovského střihu, jako byl třeba Petr Kalandra nebo je dodnes Ivan Hlas. Leckdo vás naopak může řadit do středního proudu pop-music. Jak to cítíte vy sám?
Otázku kam mne kdo řadí, jsem nikdy neřešil. Zpíval jsem s bigbeatem, se symfonickým orchestrem, s dechovým nonetem, smyčcovým kvartetem, s bigbandy Karla Vlacha a TOČR i muzikálovým orchestrem. Prostě jsem se hudbou bavil a dodnes bavím.

Velkou část vašeho repertoáru tvoří písničky, na kterých máte vlastní autorský podíl. V poslední době se ale vaše skladby objevily i na deskách dalších interpretů (Pavel Bobek, Václav Neckář,…). Těší vás, že vaše písničky doznaly i coververzí a jak se na pojetí svých kolegů díváte?
Těší mě, že si Pavel Bobek vybral písničku, kterou jsem pro něj napsal někdy v roce 1986, ale nakonec jsem mu ji tenkrát nenabídl. Objevil ji sám teprve vloni u Zdeňka Rytíře, který mu pustil moje demo. Totéž se stalo v případě Vaška Neckáře a písně Oči koní. Oba jsou výborní.

Stíháte kromě nahrávání a koncertování, případně skládání nových písniček také sledovat současné kapely a písničkáře ve vašem oboru? Můžete případně prozradit některé své oblíbence nebo hudební počin, který vás poslední dobou zaujal?
Slyšel jsem během léta řadu kapel na různých festivalech, ale nijak usilovně naši scénu nesleduji. Výčet oblíbených muzikantů by byl dlouhý, tak snad alespoň některá jména: Mickey Newbury, John Prine, Merle Haggard, Bruce Springsteen, Bob Dylan, Ray Charles. Třeba Mickey Newbury byl skvělý autor, kytarista i zpěvák. Lidé spíše než jeho znají řadu skladeb, které zpívali jiní – např. Elvis Presley (An American Trilogy) nebo Tom Jones (Funny Forgotten). Doma mám všechna jeho řadová alba plus dvě živé nahrávky. Dále mohu zmínit Randyho Newmanna, Tony Joe Whita (pro Presleyho složil Polk Salad Annie a pro Brooka Bentona Rainy Night In Georgia), bílou bluesmanku Bonnie Raitt (zpívá také Prineovu Angel from Montgomery), atd…

Když jsme spolu před nedávnem během přestávky vašeho koncertu v Hradci Králové hovořili, prozradil jste mi i něco, co mě velice překvapilo. Často prý relaxujete při hudbě barokní a obzvlášť rád posloucháte zpěvy kontratenorů. Kdy a jak jste se k téhle muzice dostal?
Počátek byl v rodině od dětství. Rodiče měli velkou diskotéku vážné hudby. Později u nás střídavě zněl Monteverdi a rokenrol, a hlavně Ray Charles. Pokud jde o barokní vokální muziku, kterou sbírám, působí na mě velmi emocionálně. Je povznášející a dává jiný rozměr současnému racionálnímu světu. Slušně řečeno…

Musím se přiznat, že na některých vašich nahrávkách z poslední doby jsem trochu postrádal syrovost a jistou neučesanost z let osmdesátých. Na zmíněném královéhradeckém koncertě jsem byl proto velice příjemně překvapen zvukem Apollo Bandu. Dva skvělí kytaristé, šlapající rytmika i oba klávesisté vytvořili výtečný doprovod k vašim písničkám a mnohé z nich dokonce posunuli ještě mnohem dál, než jsem očekával (třeba závěrečné sólo v Motelu Nonstop bylo pro mě lahůdkou). Můžete o členech kapely prozradit něco více?
Vždycky jsem považoval za mimořádnou výsadu hrát s výbornými muzikanty. Pokud jde o kytaristy Standu Jelínka a Fredy Bittnera, jsou mi na jevišti i ve studiu skvělou oporou, ale také si jich vážím jako osobností. Jsou výborně technicky vybavení a kreativní, schopní hrát i jazz a klasiku. Sehraná rytmika – Jirka Jirsa, bicí a Tomáš Zahradnický na basu jsou motorem kapely. Harmonické funkce obstarávají Vladimír Bár, piano a Pavel Krejča, keyboard, který mne už 40 let také zásobuje písničkami. První z nich byla Plakalo baby.

Váš koncert v Hradci Králové (zachycen je i na fotografiích u tohoto rozhovoru) se konal v zahradním areálu U Letců. Přestože bylo počasí doslova příšerné, přišlo lidí víc než dost. Všichni se navíc výborně bavili, mnozí zpívali a prostor před pódiem se zaplnil tanečníky. Atmosféra koncertu byla zkrátka báječná. Koncertujete často a těší vás to ještě po těch mnoha letech strávených za mikrofonem?
Koncertování s kapelou je pro mne ta nejpříjemnější a nejdůležitější činnost. Já to prostě miluju…

Podle informací Supraphonu bude na vašem novém cédéčku celkem 14 písní, z nichž až na „Šedesátý léta“ půjde o samé novinky. Budou na „Jackpotu“ i písně převzaté nebo se jedná výhradně o věci původní? Kdo se na desce podílel autorsky?
Na Jackpotu je třináct původních novinek. O hudbu jsme se podělili s Pavlem Krejčou. Pavel napsal šest věcí, já osm a dva texty. Jeden text Eda Krečmar a všechny ostatní Zdeněk Rytíř.

V jakém složení jste nové písně natáčeli? Můžeme se kromě muzikantů z Apollo Bandu těšit i na nějaké zajímavé hosty?
Nejdůležitějším hostem byl Zdeněk Rytíř. Přispěl výbornými texty a také jsme spolu po 26 letech opět nazpívali duet – „Poslední hippie“.

A otázka poslední: Jak sám byste nové album charakterizoval a jak jste s výsledkem natáčení spokojen?
S výsledkem jsem spokojen. Chtěli jsme udělat barevné album písniček, to se myslím podařilo a teď už je jen na posluchačích, jestli si některou z nich vyberou.