Jedno přiznání úvodem: na Portě jsem byl poprvé a hlavní důvodem mého výletu na sever Čech byl koncert Rosanne Cash, jedné z nejlepších současných amerických písničkářek protínajících folk s country, gospelem, rockem i jazzem. Přesto jsem byl také docela zvědav na úroveň soutěžících o tzv. „Trampskou Portu“.
Přijel jsem až v sobotu, takže mohu hovořit pouze o finále, do kterého prošlo 12 účastníků ze sedmadvaceti, kteří dorazili na semifinálová kola. Za znalce klasické trampské hudby se nepovažuji, na čundrech za dávných časů (bylo to v hlubinách let osmdesátých) jsme s kamarády, ač vybaveni kytarami, houslemi a harmonikou, vyřvávali blues a rokenroly a provozovali prapodivnou akustickou směsici punku, country a nové vlny. Přesto doufám, že mé postřehy nikoho neurazí a případná chvála alespoň malinko potěší.
Každý soutěžící dostal ve finále prostor pro uvedení tří písní. Vše podstatné o uchazečích o Portu se diváci dozvídali ze zasvěcených úst konferenciéra Franty Mifka, který také docela vtipně vyplňoval i hlušší chvilky při střídání kapel. Ze srovnání s věhlasným Vladimírem Čechem, který později uváděl předávání cen způsobem, že mnozí diváci nechápali, kdo že co vyhrál a kolik těch Port vlastně je, vyšel více než dobře.
Pro přehlednost jsem své poznámky a dojmy rozdělil do dvanácti očíslovaných odstavečků (podle pořadí vystoupení). Takže do toho:

1. Špunt (Přerov) – Předvedli kvalitní vokální i instrumentální projev, nicméně jejich vystoupení nepřineslo žádný výraznější moment hodný bližší pozornosti.
2. duo Folmet (Jablonec nad Nisou, Plzeň) – Hlavní devízou dua je hlas Aleny Vítové, jinak také kapelnice Berušek. Je chvíli křehce folkový, jindy až temně bluesový a naznačuje velký talent. Alena navíc skládá písničky od svých dětských let a určitě o ní ještě hodně uslyšíme. Kytara Martina Juhy neskrývá rockové inspirace. Líbili se mi velice.
3. Načas (Praha) – Stručně řečeno rocková kapela bez bicích. Pěkně našlápnutá, chytře aranžovaná muzika zaslouženě vynesla skupině ocenění Interpretační Portou.
4. Divozel (Košice) – Loňský vítěz byl i letos jednoznačně nejvýraznější, nejosobitější a nejpřínosnější. Kapela ve složení akustická kytara, šestistrunná baskytara, tahací harmonika a bicí předvedla přesvědčivou fůzi východoslovenského folku s rockem, latinou a lecčíms dalším. Skvělá a přímočará zpěvačka Lucia Horňáková s talentem Radůzy zpívala překvapivě české texty. Jak mi po soutěžním vystoupení prozradila, slova písní píše kytarista, původem Čech. Mimochodem, v kapele je ještě jedno zajímavé děvče typu Radůzy – harmonikářka Katka Kuchárová. A já vím, že další koncert Divozelu si nesmím nechat ujít.
5. Jakub Kořínek (Praha) a Katka Misíková (Plzeň) – Sympatická dvojice, z jejíhož vystoupení mi utkvělo v paměti zejména velice zdařile předvedené blues klasika žánru Roberta Johnsona. Jakub řečený „Little Root“ své kytary (má jich vícero) zvládá opravdu dokonale.
6. Panelákoví fotři (Praha) – S hudbou sice neměla jejich produkce příliš společného, ale jevištní prezentace a ulítlé texty pobavily nejednoho diváka, mě nevyjímaje.
7. Lucie Bublavá (Orlová) a Jan Dospiva (Lutyně) – Jejich příjemné písničkářství vychází z nohavicovské tradice. V zajímavě pojatých melancholických textech se vracejí do minulého století. Nepřinesli sice mnoho nového, ale bylo to fajn.
8. Martin Rous (Praha) – Brilantní (zrakově handicapovaný) kytarista, který se svým nástrojem dokáže kouzla z rodu těch od Dáši Andrtové nebo Štěpána Raka. V „Magdaléně“ písni o smrti a o ženách navíc naznačil, že je také velice nápaditý textař. Přestože sám sebe považuje spíše za rockera, nepůsobil mezi ostatními soutěžícími nikterak nepatřičně.
9. The Šůtrs (Přerov) – Pětičlenná skupina předvedla styl, který bych charakterizoval jako trampsko-hospodský swing. Nepřeslechnutelné byly velice výrazné housle a zejména výtečně zahraná sóla na foukací harmoniku.
10. Epy de Mye (Týn nad Vltavou) – Poněkud nevýrazné trio dvou mladíků s kytarami a dívky s basou. Přiznávám se, že více si nevybavuji.
11. Bodlo (Chodov) – Trochu blue(new)grass, trochu evropského východu. Jejich písně byly milé a svižné, ale připomněly mi také, že texty někdy lépe neposlouchat.
12. Marien (Pardubice) – Klasický trampský folk, zahraný precizně a s chutí. Duchu Trampské Porty byli patrně nejblíže a jejich dvě Porty (interpretační i divácká) jsou zcela zasloužené.

Jak vidno, co kapela, to jiný styl, navíc často na hony vzdálený od klasických představ o hudbě řečené trampské, či alespoň folkové nebo countryové. Je-li to tak správně nebo ne, ale posuzovat nehodlám. Čas ukáže…

Závěrem ještě jednou pro úplnost přehled vítězů:

Vítězové Porty 2006
Interpretační Porty: Načas (Praha), Marien (Pardubice)
Autorská Porta: Jan Dospiva za píseň „Taťána a Oněgin“
Divácká Porta: Marien (Pardubice)
Miss Porta: Mirka Králová ze skupiny Toman a lesní panna