Jméno Ivo Viktorina se na naší hudební scéně vyskytuje už hodně dlouho. Přesto uběhlo téměř třicet let, než tento dnes již padesátník přivedl na svět své první sólové album. Novinka nazvaná velmi příznačně „Vlna za vlnou“ navazuje na vše podstatné z Viktorinovy hudební minulosti. Zcela zákonitě na ní nechybějí ani přátelé muzikanti, s nimiž se jeho kroky často křížily. Krátké připomenutí let minulých pro objasnění některých souvislostí je proto více než žádoucí.
V sedmasedmdesátém založil Ivo Viktorin spolu s Karlem Markytánem, Josefem Šobáněm a Blankou Táborskou AG Flek. Hned následující rok zazářili v autorské soutěži Porty. V roce 1983 vydali album (pro reedici pojmenované „Blázni umírají nadvakrát“) a již tehdy byl Ivo Viktorin téměř výhradním autorem hudby. Během následujících let do AG Fleku přicházeli (mezi jinými Vlasta Redl nebo Radek Pastrňák) a také odtud odcházeli další a další muzikanti. Po vydání alba „Dohrála hudba“ opustil v roce 1989 skupinu i Ivo Viktorin. Brzy poté vybudoval své vlastní nahrávací studio „V“, do kterého si během následujících let našli cestu třeba Wabi Daněk, Buty, Iva Bittová nebo Robert Křesťan s Druhou Trávou. V roce 1999 se znovu sešel s Karlem Markytánem a Blankou Táborskou, aby po delší době navázali na tradici AG Fleku výborným albem Waltz. Zde se Ivo projevil nejen jako autor hudby, ale poprvé také jako textař. Cesta k vlastnímu plně autorskému albu byla nastoupena…
Ivo Viktorin je prazvláštní autor. Jeho melodie jsou mnohotvárné a nepředvídatelné, ale přesto nesou určité nezaměnitelné „melancholicky pozitivní“ rysy, díky nímž autora téměř bezpečně poznáte. Těžko hledat na naší scéně nějaká přirovnání, z té světové mě napadá snad Mark Knopfler, jehož album „Shangri-la“ oplývá podobně rozkolíbanou a prosluněnou náladou. Ivo Viktorin skladatel, tvoří téměř jako výtvarník: Jeho písně jsou jako tahy štětci, jednotlivé nástroje dokreslují nálady, písně plynou, jako když malíř-impresionista kousíček po kousíčku dotváří své dílko. Texty přicházejí až v druhém plánu – příjemný zpěv protagonisty alba a konejšivě uhrančivý hlas Blanky Táborské sice přitáhnou posluchačovu pozornost, ale v konečném výsledku ze slov ulpívají v paměti pouze útržky a střípky: „Z pradávných dob, než světla večer zahoří, v tu chvíli, kdy zrovna se stmívá, jsem jako jeden z těch, co plují nocí po moři…“ („Čas“) Tím nechci vůbec říci, že by Viktorínovy texty byly špatné. Naopak. Slova jsou poskládána do obrazů, z nichž některé jako třeba „Kam mizí ty plamínky, co nás hřály tolik zim / do nářků vran a meluzín / teď vítr vplétá chomáčky léta…“, rozhodně stojí za zmínku. Jeho přírodní a milostná lyrika se ale bohužel někdy trochu ztrácí v nevzrušivých a poklidně plynoucích melodiích. Řekl bych, že muzikant Viktorin výrazně vítězí nad Viktorinem-textařem.
Nicméně se jedná o poctivé, propracované a velice příjemné album. Nálady se nenápadně střídají, vše plyne zvolna a nevtíravě. Úvodní folkový „Čas“ posouvá Malinova irská flétna do pradávných (keltských) dob. Křehké „Ráno“ napsané v duchu klasického AG Fleku zjemňují housle hostující Ivy Bittové. Následující „Tvé tělo to je bílá loď“ přibližuje k její country-rockové podstatě lap-steel Luboše Novotného. Nejblíže ke zmiňovanému Marku Knopflerovi má „Samba“, ve které se k Viktorínovi připojuje Blanka Táborská, jako vždy excelentní. Její takřka popová „Zavaž mi oči“ snese srovnání s těmi nejzářivějšími perlami Marie Rottrové. Ve skladbách „Na kopci“ (jedná se o dvě naprosto odlišné části) se přidávají další zajímaví hosté: Peter Solárik na bicí, Petr Vavřík s bezpražcovou baskytarou, Zdeněk Bína s elektrickou kytarou a houslista Stano Palůch. Zejména muzikantský „duel“ houslí a kytary v závěru druhé části „Kopce“ přináší velice příjemné oživení. Zajímavý je i zpěv a frázování Ivo Viktorína, chvílemi připomínající Roberta Křesťana. (Že by své sehrála přítomnost několika členů Druhé Trávy?) Závěrečná „Vlna za vlnou“, ve které se setkávají ve vícehlasu Ivo Viktorin, Blanka Táborská a Karel Markytán, jako by chtěla naznačit, že dějiny AG Fleku nejsou dosud uzavřenou kapitolou a že se v budoucnu přeci jenom ještě nějakých nahrávek téhle party dočkáme.
Necelých devětatřicet minut mi uteklo velice příjemně. Ač mě jeden kolega před poslechem alba „Vlna za vlnou“ varoval se slovy, že se jedná o značně nezáživnou a monotónní záležitost (většinou se v názoru na hudbu shodneme!), já se rozhodně nenudil. Koneckonců, když jsem mu kdysi celý nadšený přinesl první cédéčko Norah Jones a před nedávnem loňskou novinku Katie Melua, poslechl si je a poznamenal, že to prostě není jeho šálek kávy. Pokud se vám ale produkce zmíněných mladých dam líbí, jsem přesvědčen, že vás zaujme i „Vlna za vlnou“ Ivo Viktorina. A naopak 😉
Není bez zajímavosti, že Ivo Viktorin má na svědomí i obal cédéčka (digipack). Přestože je zpracován velmi střídmě, nepůsobí rozhodně laciným dojmem. Použitý kvalitní papír a rafinovaně jednoduchá grafická úprava řadí tento obal k těm nejlepším, jaké se u nás v poslední době objevily. Méně bývá, tak jako v tomto případě, někdy více. I „prázdná“ druhá stránka v bukletu má svoji estetickou funkci a dotváří náladu celku. Drobnou vadou jsou snad jen typografické chybičky v textech písní (chybějící mezery za čárkami, čtyři tečky na konci verše místo tří).

P.S. Jedním z nejpříjemnějších momentů celého alba je něžný i vřelý zpěv Blanky Táborské a zákonitě přináší na mysl otázku: Dočkáme se vůbec někdy její samostatné nahrávky? Už před deseti lety zmiňoval Jiří Černý v poznámce k reedicí flekovského debutu, že Blanka přemýšlí o natočení alba z nevydaných skladeb AG Fleku a nových Viktorínových písní. Je nekonečná škoda, že k tomu dosud nedošlo.

Ivo Viktorin – Vlna za vlnou
Indies Records, 2005
Čas * Ráno * Tvé tělo je bílá loď * Samba * Říčka * Zavaž mi oči * Na kopci I. * Na kopci II. * Vlna za vlnou