Zatímco Poláci o nás často mluví jako o našem jižním sousedu, pro nás pojem Polsko jako severní soused není. Když se mluví o severních, severských státech, všichni myslí spíše Skandinávii. Možnost zkoumat mentalitu Poláků a jejich vztah k americkému fenoménu country zblízka jsem měl zatím jen dvakrát. Určité zkušenosti mi třeba předal pan Císař, manažer Taxmenů, kteří hráli na největším country festivalu v Polsku, v Mragowu již před třemi lety. Své zkušenosti mi sdělil i Pepa Grim, zvaný Mlok, organizátor velkého country a folk festivalu „Country na Pomezí“ v Českém Těšíně. Při naší první „spanilé jízdě“ do Gliwic na gala Country III. nám velmi pomohl i jako „dohazovač“ protože skvěle mluví polsky.
Polštině totiž nerozumíte. Musíte si na ní pár dní zvykat. A nepropadat panice, když slyšíte proud známě znějících samohlásek a souhlásek, ale nechápete. Chce to trpělivost a čekat na klíčová slova, kterým porozumíte. Odpadá tu však důležitý prvek. Zatímco v Rakousku či Německu mluvíte s úplně jiným „mentálním objektem,“ tady prostě komunikujete se Slovanem. A podvědomě mu připisujete podobné vlastnosti a myšlenkové pochody které máte vypěstovány i Vy…. U Němce, Američana nevíte. U Poláka víte.

Mužem č.1. na polské hierarchii country je Korneliusz Pacuda. Věk mezi 50 a 60let. Bílé vousy i vlasy, ale jiskrný pohled, šelmovská tvář, bystrý úsudek, jistá příměs nacionalismu a pýchy na Polsko a dobrá komunikační schopnost s diváky. A jistě skvělý organizátor. Ředitel festivalu v Mragowu. Čestný předseda Stowarzyszenie Muzyki Country. Což je v podstatě Polská Asociace Country Music, která také již počtvrté vyhlásila svoje Country Music Awards. Letos se tak konalo v Glivicích , 80km severně od Ostravy, v městském divadle hrajícím operety. Jakési Glivické divadlo v Karlíně (má na repertoáru i hezký country muzikál Oklahoma!).
Moc jsem se nezajímal a nezajímám o polské country kapely. Nevím jaký je poměr moderní country k bluegrassu. Každopádně bluegrass jsem tam loni ani letos neslyšel, všechno byla moderní country.
Zajímala mne, pochopitelně, taneční scéna, kde již deset let kraluje varšavská taneční skupina Strefa Country. A po shlédnutí jejich loňského a letošního vystoupení a tříhodinové debaty s jejich vedoucími (loni s Evou Roswadowskou) letos s jejím manželem Bobem Roswadowskim ( hovořili jsme během rautu v luxusním hotelu Diamant, který sponzoroval celou akci tím, že zřejmě velmi výhodně – ne-li zdarma, nevím – poskytl všem kapelám a učinkujícím a pořadatelům ubytování) mohu s vysokou pravděpodobností říci, že tu platí přísloví o „jednookém králi mezi slepými.“ Již deset let tu jsou v podstatě jedinou skupinou, která tančí country na festivalech. A u jejich zrodu a u jejich prvních materiálů o country tancování a country předtančeních, byla před deseti lety právě naše skupina Caramella. Tím, že však žili v „splendid isolation“ a na jejich cloggerském vývoji se podílela stepařka, viděli jsme loni při naší první návštěvě jejich „polský clogging,“ což byl jakýsi australský ptakopysk, který také vznikl v izolaci od vnějších vlivů …
Letos už jim však jistý Američan řekl, že to clogging není a začal jim jejich desetileté návyky od základů bourat a měnit …
Ale Poláci drží pospolu! Vědí, že pohromadě dokáží víc, než když budou jednotlivě bušit na vrata televizních produkčních společností. Dokáží se spojit a nehrát si jen na vlastním písečku. A to je ten nejcennější poznatek, který jsem si z Gliwic pro českou roztříštěnou a rozklíženou country scénu přivezl.

A na konec ještě pohled na výsledkovou listinu polských countryových cen: