Bill Anderson je jednou z největších hvězd Grand Ole Opry. Proslavil se začátkem šedesátých let s hity jako „Po Folks“, „Still“, „Bright Lights And Country Music“ a „Mama Sang A Song“ a jeho typický hlas mu brzy vynesl přezdívku Šeptající Bill. Kromě úspěšné pěvecké dráhy se skvěle uplatnil i jako textař a dnes je považován za nejúspěšnějšího textaře vůbec. Jako ukázky jeho textařské tvorby uveďme například „City Lights“ (Ray Price), „Once A Day“ (Connie Smith), „Two Teardrops“ (Steve Wariner), „Whiskey Lullaby“ (Brad Paisley a Alison Krauss) nebo „Give It Away“ (George Strait). S Billem jsem se setkal loni v zákulisí Grand Ole Opry a pořídil s ním rozhovor.
Jaký je příběh vašeho slavného hlasu? Jak jste přišel s nápadem šeptání?
„Nebylo to nic plánovaného, prostě se to stalo. Na počátku mé kariéry jsem občas nahrával mluvené slovo a recitace. Bylo to asi tři nebo čtyři roky po tom, co jsem přijel do Nashvillu. Měl jsem tehdy velké úspěchy s písněmi jako ‚Mama Sang A Song‘, ‚Still‘ a později ‚Golden Guitar‘. Jednoho dne někoho napadlo: ‚proč nezkusíš tuhle pasáž recitovat?‘, tak jsem to zkusil, fungovalo to, a tak jsem u toho zůstal. Mám prostě přirozeně jemný hlas a jednoho dne mi začali říkat Šeptající Bill a ujalo se to. Zpočátku mi to vadilo, protože jsem si myslel, že si ze mě dělají legraci, ale pak jsem si uvědomil, že jsem měl něco neobvyklého a odlišného. Moje jméno je totiž velice rozšířené. V Americe je možná 
milion Billů Andersonů, takže mít přezdívku Šeptající Bill mě tak trochu odlišilo od ostatních.“
Před mhoha lety jste byl hvězdou televizního sitcomu. Jak vás bavilo herectví a jaké zkušenosti jste získal pro svou hudební dráhu?
„No, v tom sitcomu jsem hrál sám sebe. Hrál jsem Billa Andersona, zpěváka z Grand Ole Opry, takže jsem až tak moc nehrál, prostě jsem dělal to, co dělám obvykle. Pomohlo mi to oslovit diváky, kteří mě předtím neznali. Byli to fanoušci seriálů a o mě se dozvěděli právě z toho sitcomu. Dodnes občas od lidí slýchám, že mě poprvé viděli ve One Life To Live, což byl název toho pořadu. Stali se mými fanoušky, začali si kupovat moje desky a sledovat moji kariéru. Takže i když to byla na jednu stranu veselá zkušenost, nakonec mi to hodně pomohlo.“
V 80. letech jste koprodukoval talentovou show You Can Be A Star. Viděl jsem z toho pořadu nějaké fotky a byl tam i Alan Jackson s krátkými hnědými vlasy a ošklivém koženém klobouku. Pamatujete si na něj z té show?
„Pamatuji si na Alana Jacksona. Ve skutečnosti si vzpomínám na docela dost lidí, kteří tím pořadem prošli. Někteří se stali vítězi a někteří ne. Byla tam i Trisha Yearwood a Jo Dee Messina. Docela dost těch, kteří nevyhráli, pak měli úspěšné kariéry v country music a nebyli to nutně vítězové té talent show. Byla to zajímavá zkušenost. Jim Ed Brown dělal moderátora a já pomáhal vybírat talenty. Jedním z mých nejslavnějších kousků bylo, když jsme já a Lee, druhý producent, odmítli chlápka, protože jsme si mysleli, že pro tu show nebyl dost dobrý. Jmenoval se Randy Travis a hezky to ukazuje, jak chytří jsme byli.“ (smích)
Když jste slyšel Alana zpívat, napadlo vás, že by se někdy mohl stát hvězdou?
„To nikdy nevíte. On toho ani zas tak moc nezazpíval, nebyl soutěžící. Byl v obecenstvu a jen si zkusil zazpívat v reklamní přestávce, což jsme tehdy s diváky často dělali. Takže zazpíval jen trošku a nedalo se z toho usoudit, zda by mohl mít úspěch.“
Slyšel jsem jeho demonahrávky z 80. let a jeho hlas zněl úplně jinak, hrubě a neočesaně.
„To víte, chvíli to trvá, než si uvědomíte, kdo jste a než zjistíte, jaká hudba pasuje k vašemu hlasu a co s ním chcete dělat. Kdybyste si poslechli mé rané nahrávky na Decca Records, slyšeli byste mě zpívat o hodně výše než zpívám dnes. Vůbec by vás nenapadlo, že tomu chlápkovi by se mohlo říkat Šeptající Bill. Takže chvíli trvá, než naleznete svůj styl, ať už jste Bill Anderson, Alan Jackson nebo někdo jiný.“
Jste pravděpodobně neúspěšnější textař, jehož písně nahrálo nejvíce zpěváků. Víte kolik písní jste asi napsal?
„Ne, to opravdu nevím. Byl jsem tak zaneprázdněn jejich psaním, abych je počítal, takže vážně nevím. Lidé se mě na to ptají neustále, takže bych si asi jednou měl sednout a zjistit to, ale ta čísla pro mě zas tak důležitá nejsou. Fakt, že jsem napsal nějaké písně, které se lidem líbí a které rádi zpívají a které rádi poslouchají, to je to důležité.“
Řekněte mi něco o procesu psaní. Píšete každý den?
„Ne, každý den ne. Musím si dát pauzu a odpočinout si. Dřív jsem psal čtyřikrát až pětkrát týdně, ale ten pátý den už mě to tak nebaví. Baví mě psát tak dva tři dny v týdnu podle toho, s kým píšu. Mám v životě taky spoustu dalších aktivit. Mám svůj pořad na Satellite Radio, samozřejmě účinkuji v Grand Ole Opry, jezdím na turné, takže na psaní tolik času nemám. Takže píšu jen několikrát týdně, zůstávám svěží a pořád mě to baví.“Kolik času vám jedna píseň zabere?
„Napsal jsem píseň během dvaceti minut a jiná píseň mi zabrala tři roky. Takže na to opravdu není žádný návod. Některé vznikají snadno, u jiných mám zas pocit, že to stále není to pravé. Musíte mít štěstí.“
Kdyby si vás lidé měli pamatovat podle jediné písně, jaká by to byla? Na kterou svou píseň jste nejpyšnější?
„Nejpyšnější? Wow, no před lety jsem napsal jeden song s Deanem Dillonem, kterou nahrál Kenny Chesney a jmenuje ‚A Lot Of Things Different‘. To je jedna z mých hodně oblíbených, protože si myslím, že kdybyste se ohlédli ve svém životě, uvědomíte si, že kdybyste měli možnost vrátit vše zpět, asi byste udělali hodně věcí jinak. Takže na tu píseň jsem velmi pyšný. Taky jsem hrdý na song ‚Too Country‘, který jsem napsal s Chuckem Cannonem. Je to typ písně, která se zastává tradiční country. Je o lidech, kteří říkají, že nějaká píseň je ‚příliš country‘ a my samozřejmě víme, že něco jako ‚příliš country‘ není. Těch písní je tolik, že vybrat jen jednu by bylo nemožné.“
Jste hvězdou Opry už 47 let. Myslíte si, že Opry znamená pro dnešní generaci zpěváků to samé jako pro tu starší?
„Nevím. Myslím, že pro někoho ano, ale nejsem si jistý jestli pro všechny. Jsou tu lidé jako Vince Gill nebo Brad Paisley a další, kteří to prokazují tím, že se tu objevují velmi často. Myslím, že pro ty to znamená hodně. Bohužel, někteří z těch mladších si v Opry zazpívají a pak se dlouho nevidíme. A pak tu jsou zavedené hvězdy, které se tu neukázaly po mnoho let. Já jsem stále rád, že mohu být součástí Opry a baví mne zde vystupovat tak často, jak to jen jde, protože cítím, že Opry hodně dlužím. Opry ke mě byla velmi vstřícná ještě předtím, než kdokoli věděl, kdo to je Bill Anderson.“V jakých evropských zemích jste hrál?
„Byl jsem v Anglii, Skotsku a Irsku, potom v Holandsku, Německu a skandinávských zemích, Norsku a Švédsku. Taky v Austrálii.“
Víte něco o České Republice?
„Ne tolik, kolik bych toho vědět chtěl.“
Znáte nějaké známé Čechy?
„Jedna kapela sem kdysi jezdila, když jsme během Fan Fair pořádali mezinárodní show. Byli z Čech a měli velmi vysokou dívku. Byli fakt dobří a asi dvakrát hráli také v Opry. Byli vážně výborní. Rád bych k vám někdy přijel.“
Děkuji za rozhovor.
(C) Petr Mečíř 2009. Všechna práva vyhrazena.
www.countryzone.net
