Kdybychom na stránkách CountryWorldu recenzovaná alba bodovali či hvězdičkovali, byl by projekt seskupení García nazvaný příhodně Woven Ways jednoznačně adeptem na plný počet. I z nadupané konkurence aktuálních novinek Trabandu (Přitel člověka) a valaškomeziříčských Docuku, kteří na albu „Domrtě“ skvěle dozráli, vycházejí Woven Ways jako kandidát na album roku.
Duchovní otec alba Luboš Malina spolu s bývalým spoluhráčem z Druhé trávy Martinem Ledvinou spojili coby producenti své síly a za přispění hudebně spřízněných přátel vytvořili základy, nad kterými Katka García svým jedinečným hlasem upletla nevídanou síť cest a cestiček. Cest a cestiček, které se vinou irskou krajinou, na kterých se střídá sluníčko i mlha, na kterých je tu teskně a tu zas do tance, vždy však úchvatně a opojně.
I když jsou Woven Ways z poloviny naplněny tradicionály nejedná se v žádném případě o pouhé obehrávání klasického materiálu. Luboš Malina a jeho kolegové mají natolik tvůrčího ducha, že každé skladbě dodají něco svého a originálního. Nejde jen o to, že vedle kytar, banja a nejrůznějších píšťalek použijí třeba západoafrický buben djembé nebo arabskou darbouku. Vše včetně jazzující basy Adam Stivína, pestrobarevných bicích Davida Landštofa, kvílení lap steelu Luboše Novotného nebo samplů Martina Ledviny je podřízeno promyšlenému a do detailu dotaženému tvaru. Už to samo o sobě je v našich poměrech dost mimořádné. Nad tím ale svítí ještě něco víc, nefalšovaná a opravdová superstar, klenot mezi našimi zpěvačkami – Katka García.
Těžko říct, zda za to může česká, španělská a ruská krev, které kolují v Katčiných žilách, jestli to má na svědomí kouzlo irských lidových písní, jež si zamilovala, možná jí „jenom“ pán Bůh nadělil talentu tak nevídaně štědrou měrou. Nevzpomínám si, zda jsem vůbec kdy z cédéčka fascinovaně naslouchal osamocenému dívčímu hlasu, tak jak v posledních dnech opakovaně činím při její „The Banks Of the Nile“. Z perel, jimiž je album doslova poseto, třeba zmínit určitě křehkou „Ag an gCóisir“ popisující okamžik rodící se lásky. Nedokážu sice posoudit dokonalost Katčiny irštiny, účinek písně je ale stoprocentní. Na opačném hudebním pólu je hybná „The Queen Of Argyll“ lehce připomínající setkání Afrocelt Sound System a Sineád O’Connor.
Katka García bývá často srovnávána s Norah Jones. Určité paralely by se jistě našly, přirovnání to nicméně není zrovna nejšťastnější. Zpěvačka sama cítí své hudební vlivy hlouběji v minulosti a mezi jinými uvádí třeba Kanaďanku Joni Mitchell nebo Angličanku Sandy Denny. Po poslechu Woven Ways vám pak na mysli vytanou i jména další, třeba Sinéad O’Connor nebo Kate Rusby, chcete-li.
Album doprovází vkusný osmistránkový booklet s podrobnými informacemi, kdo v které písni hraje a s krátkým průvodním textem (bohužel jen) k některým z nich.
Jediné, co mi při poslechu trochu chybělo, byl Katčin zpěv v češtině. Písnička „Mé září“, kterou před dvěma lety natočila společně s Pavlem Bobkem, je zkrátka z rodu těch nesmrtelných. Což však ale není žádná výtka k albu Woven Ways, jen výzva do budoucna. Nezbývá než se těšit na album Roberta Křesťana s českými verzemi písní Boba Dylana, které vyjde už letos na podzim a na něž Katka García svým hlasem přispěla.

Garcia: Woven Ways
Supraphon 2007
Níl ´na Lá * In My Prime* The Queen of Argyll * Lung Ching * One Last Cold Kiss * Ag an gCóisir * The Curragh of Kildare * An Seanduine * Via / Happy Man Burrito * The Banks of The Nile * May Morning Dew / The Snows They Melt The Soonest * Tribute to Peadar O´Donnell