Přestože Chely Wright nikdy neměla příliš štěstí na hitparádové úspěchy, patří mezi nejzajímavější osobnosti country music. Je velmi známá pro své silně emotivní texty a dlouholetou podporu americkým vojenským jednotkám, pro které často vystupuje na vojenských základnách po celém světě včetně Afghánistánu, Iráku a Kuvajtu. Mezi zajímavosti rovněž patří, že ji People Magazine v roce 2001 zařadil do prestižní ankety „50 Most Beautiful People“ a stát Kansas ji vyhlásil osobností roku 2001. U příležitosti German Country Award 2006 v Erfurtu se mi naskytla příležitost pořídit se Chely rozhovor.

Vyrůstala jsi v Kansasu, ale nyní žiješ v Nashvillu.
„Ano, v Nashvillu jsem již 17 a půl roku.“
Máš nějaký zvláštní vztah k Čaroději ze země Oz z toho důvodu, že se vztahuje ke státu, odkud pocházíš?
„Ten film mě děsí k smrti! Když jsem byla malá, dávali ho v televizi každý rok a mě strašně děsila ta čarodějnice. Navíc tornáda jsou tam, kde jsem vyrůstala, běžná věc, takže vidět v televizi bouři pro mě bylo dost znervozňující. Chápu, proč se to lidem líbí, ale když žijete v Kansasu, zábavné vám to moc nepřijde.“
Kdysi jsi hrála ve školní kapele na trubku. Hraješ na ni stále?
„Stále svoji trumpetu mám, ale již moc netrénuji. Trénink je potřeba. Musela bych s tím znovu začít a zase trénovat. Pokaždé si tím také rozmažu rtěnku. Ale svou trubku mám stále.“
Dočetl jsem se, že sbíráš countryové suvenýry. Co považuješ za nejcennější kousky ve své sbírce?
„Mám několik originálních jednostopých magnetofonových pásek s nahrávkami Boba Willse, mám přes tisícovku LP, některé z toho podepsané. Jedno z nich je podepsané inkoustovým perem a říká: „All my best, Marty Robbins“. Mám několik kusů oblečení od Loretty Lynn a také pár jejích bot. Mám kytaru Bucka Owense, mám doma hodně hezkých věcí. Také mám navštívenku Colonela Toma Parkera. To byl manažer Elvise Presleyho a já mám jeho navštívenku.“
Zajímáš se o své oficiální stránky? Víš, jak vypadají?
„chely.com? Ano, ty se mi opravdu líbí.“
Čteš si někdy diskusní fóra, kde si o tobě povídají fanoušci?
„Ano, příležitostně si diskusní fóra čtu. Také chodím na myspace a čtu si diskusní fóra tam.“
Reaguješ někdy na příspěvky?
„Dříve občas ano. Jen nevím, jak odpovídat na mých stránkách. Myslím, že to jde, ale nevím jak. Nedávno mi někdo ukázal, jak odpovídat na myspace. Čtu si docela hodně příspěvků a když se mi nějaký líbí, tak na něj odpovím.“
Pokaždé, když vidím něčí stránky, tak si říkám: ví o tom vůbec ten zpěvák?
„Ano, je hodně stránek, o kterých vůbec nevíme. Většinou víme jen o těch oficiálních. Nenavštěvuji je ale každý den. Zhruba tak jednou do měsíce se připojím a podívám se, co je tam nového.“
Máš ráda natačení videoklipů?
„Ne, ani trochu. Vždy se mi líbí až hotový výrobek, mám ráda videoklipy, ale jejich natáčení… To je dřina!“
Jaký je tvůj nejoblíbenější?
„Nejoblíbenější klip? Nejjednodušší byl „Single White Female“. Natočili jsme ho během dvou hodin. Obtížný byl „Never Love You Enough“. Natáčeli jsme na Hawaii v džungli a to bylo náročné. Nebylo to totiž ve studiu, ale ve skutečné džungli. Nejzábavnější bylo asi natáčení „Jezebel“, kde jsem měla klobouk a dlouhé nehty… To byla zábava.“
Již mnoho let podporuješ vojáky. Dostala ses během svých cest na Východ do nějaké nebezpečné situace?
„Ano, dostala. Během naší show v Bagdádu byla vypálena raketa přímo na naše jeviště, ale díkybohu nás nezasáhla. To bylo dost děsivé. Také jsme zažili situace, kdy jsme měli jet karavany a auty, ale na poslední chvíli došlo ke změně a přepravili nás helikoptérami. Důvodem bylo vysoké nebezpečí zaminované oblasti. Nakonec se ukázalo, že to bylo velké štěstí, protože pozemní vozy byly skutečně zasaženy.“
Připouštíš na těchto cestách nějaká rizika? Vyžaduješ zvýšenou ochranu?
„Armáda se o nás stará velmi dobře. Nemám nikoho, koho bych si najala, aby se staral jen o mě. To nejdůležitejší, co musíme udělat pro zajištění našeho bezpečí, je dodržování pravidel a dělat jen to, co se nám řekne. Když vám řeknou, abyste šli v zástupu a vy se rozhodnete někam odběhnout, to není dobrý nápad. Musíte zůstat se skupinou a dělat, co se vám řekne.“
Většinu písní si píšeš sama. Je pro tebe psaní písní způsob pro ventilování emocí?
„Ano, rozhodně. Občas píši píseň, protože myslím, že by to mohl být hit, že by se mohla lidem líbit. Ale písně jako třeba „Bumper of My S.U.V.“ nebo „The River“, to jsou skutečné věci, které se skutečně staly. To si vezmete kytaru a prostě dostanete své srdce na papír.“
Je proto tebe snazší vyjadřovat se prostřednictvím písně nebo přímým komunikováním s lidmi?
„Hm, dobrá otázka… Myslím, že s lidmi komunikuji celkem dobře. Vím, jak vyjádřit slovy to, co chci říct. Ale někdy prostě jen plácáte. K podstatě věci se můžete dobře dostat skrze píseň, která vám navíc dává i dar melodie. Opravdu tedy můžete vyjádřit své pocity písní. Myslím, že hudba je skutečně dobrý komunikační prostředek.“
Jak reaguješ, když se k tobě hlásí fanoušci na veřejnosti?
„Miluji to a nikdy mě to neobtěžovalo. Když mě třeba někdo osloví v restauraci a říká: „Velice se omlouvám, že vás obtěžuji…“, tak já říkám: „Neomlouvejte se, vždyť na tohle jsem čekala celý život!“. Myslím, že když jste celebrita, měli byste čekat, že se k vám budou lidé hlásit. Podle mě je to naprosto v pořádku. Tak třeba jen řeknu: „OK, můžete mi jen dát minutku než dojím?“ a je to v pohodě. Když to ovšem skončí tak, že si pak pro autogram začnou chodit úplně všichni, tak to už je dost nepříjemné.“
Jak se ti daří skloubit hudební kariéru a rodinný život?
„Na co si chcete udělat čas, tak si ten čas uděláte. Když máte manžela nebo manželku a jste hudebník, tak si na ně prostě uděláte čas. Já mám třeba domácí mazlíčky, tak si udělám čas pro ně. Nikdy netrpí hlady. A také si samozřejmě dělám čas pro rodinu a své přátele.“
Vystupuješ ráda v Evropě?
„Jasně, moc ráda.“
Jaký je rozdíl mezi publikem v Evropě a doma v USA?
„Ano, je tu rozdíl. Evropští fanoušci jsou velmi vděční. Doma občas takoví nejsou, ale v Evropě se koncerty připravují celé týdny a měsíce dopředu a fanoušci jsou pak úplně nadšení. V Evropě ale musím dělat show trochu jinak. Především musím mluvit hodně pomalu, aby mi rozuměli.“
Děkuji za rozhovor.