Za téměř čtyři desítky let své hudební dráhy natočil Petr Spálený tolik hitů a nezapomenutelných písní, že by mohl spokojeně užívat hudebního důchodu. Chuti i invence má ale jedenašedesátiletý písničkář (napadá vás příhodnější označení?) stále víc než dost. Vedle nově natočených „Největších hitů“ (dvě alba), reedice legendárního „Dítěte štěstěny“, alba „…a ještě pár hitů“ a loňského suprahonského výběru „Obyčejný muž“ obohatila v posledních letech jeho diskografii také dvě zcela zásadní alba. Tím prvním bylo v roce 2001 „Na týhle planetě už zůstanu“, druhé vyšlo letos v říjnu, nese jméno „Jackpot“ a přináší 14 původních, a až na jednu výjimku, zcela nových písní.
Novinka „Jackpot“ v podstatě ničím výrazně nepřekvapuje. Vše je tak, jak by člověk u Petra Spáleného očekával. Písně se pohybují na pomezí popu a country s lehkou příchutí rocku a špetkou dalších ingrediencí. Nad typickým jemně ironickým humorem („Jackpot“, „Prachy“) tentokrát převažují písně nostalgické a bilancující („Sen o New Orleans“, „Chci se vrátit domů“, „Album“, „Poslední hippie“, „Good Bye Mary Lou“ a „Šedesátý léta“). Přesto celek působí velice příjemně a snad s výjimkou mírně kýčovité „Oči ztracených dětí“, také pozitivně. Z hlasu Petra Spáleného vyzařuje vnitřní klid a moudrost, zní vlídně, upřímně a přesvědčivě.
Přiznám se, že sám pro sebe jsem si při programování přehrávače album zkrátil o dvě stopy. Z úvodního „Jackpotu“ jakoby čpěla přespřílišná snaha o rozhlasový hit a již zmíněné „Oči ztracených dětí“ – příběh otce hledajícího svého ztraceného syna a rozdávajícího kolemjdoucím jeho fotku – na mě nepůsobí příliš důvěryhodně. Zbývajících 12 písní ale vše bohatě vynahradilo. K nejlepším skladbám patří jemně karibská „Banana daiquiri“ (textově i hudebně trochu „hlasovská“), odpíchnutá „Sen o New Orleans“, „Bluesovej waltz“ věnovaný Ray Charlesovi, takřka minimalistický duet se Zdeňkem Rytířem „Poslední hippie“ a „Šedesátý léta“ plnící roli jakéhosi bonusu (píseň vyšla již před rokem na „Obyčejném muži“). Slova ke zmíněným písním napsal Zdeněk Rytíř a z mnoha pozoruhodných textových obratů vybírám alespoň jeden: „…Už nepotkává muzikanty / Pro který rock byl nad zákon / Lucie na nebi S Diamanty / Má vyvěšenej telefon“ („Poslední hippie“). Velice příjemná je i „Chci se vrátit domů“ svojí náladou hodně připomínající Tučného „Posledního kovboje“. Škoda jen podobnosti části melodie Pavla Krejči s Dylanovou „Love Minus Zero“, i když kdoví… Petr Spálený v minulosti nazpíval několik Dylanových písní a možná, že určitá shoda může být i záměrná. Asi nejcountryovější nahrávkou alba jsou „Prachy“, ke kterým si Petr Spálený napsal sám hudbu i text a kterou studiová skupina zvládá s elegancí málokdy u nás v tomto žánru slýchanou. Milým zpestřením je retrospektivní rock-a-billyová „Good Bye Mary Lou“, v níž Petr Spálený mimochodem pobaveně konstatuje: „Padesát let s rokenrolem / A je z tebe dědeček / Všichni koukaj když si pouštíš / Svoji hudbu z cédéček…“.
Ve studiu se okolo Petra Spáleného sešli jak muzikanti z jeho Apollo Bandu, tak někteří jeho častí spolupracovníci. Vedle aranžéra, kapelníka a klávesisty Pavla Krejči přispěli nemalým dílem i oba skvělí kytaristé – Fredy Bittner a Standa Jelínek. Tato trojice obstarává základ soundu, který je pro písničky Petr Spáleného v poslední době charakteristický. Další muzikanti pak svými nástroji jednotlivé písničky dochucují a přizdobují – nejvýrazněji Jaromír Klempíř svým piánem, Vladimír Secký alt saxofonem, Zdeněk Jahoda mandolínou Markéta Vítková a Veronika Ulrychová svými doprovodnými vokály.
Nové příznivce tímto albem Petr Spálený asi nezíská, ale ti dosavadní budou dozajista více než spokojeni. Podobně nápaditých, chytrých a dotažených cédéček se letos na naší písničkářské a countryové scéně mnoho neurodilo.

Petr Spálený: Jackpot
Supraphon, 2005
Jackpot * Baby * Banana * Nic kromě tvý lásky * Sen o New Orleans * Oči ztracených dětí * Chci se vrátit domů * Kdyby tady byla ta, co tu není * Album * Prachy * Bluesovej waltz * Poslední hippie * Good Bye, Mary Lou * Šedesátý léta