Již po osmé se letos v jihočeských Hošticích u Volyně uskutečnila Stodola Michala Tučného. Letošní ročník, vůbec poprvé dvoudenní, se nesl v duchu 10. výročí úmrtí Michala Tučného a tak se pořadatelé snažili udělat maximum pro důstojné připomenutí této nezapomenutelné osobnosti české countryové hudby. Následující řádky by měly dát alespoň částečnou odpověď na to, jak se jim jejich snažení povedlo. Předem však podotýkám, že se nebude jednat o typickou reportáž z průběhu festivalu. Spíše bych si dovolil připomenout některé okamžiky, které více či méně charakterizovaly letošní Stodolu. A to nejenom ty dobré, ale i ty méně potěšující.
Stodola odstartovala již v pátek 19. srpna 2005 a tento den byl ve znamení 1. ročníku Kelímkové šance. Soutěž amatérských a poloprofesionálních kapel o cenu Michala Tučného považuji za průlomový okamžik v historii festivalu. Letošním rokem totiž Stodola přestala být pouhou vzpomínkovou akcí a stala se i soutěžní přehlídkou. Kelímková šance byla bezesporu zajímavým zpestřením jinak, léty možná už trochu stereotypního programového schématu festivalu. Přesto bych si dovolil tři připomínky ke Kelímkové šanci. V době, kdy se tato soutěž vyhlašovala, jsem čekal, že bude více zaměřena na countryovou hudbu. Přeci jenom, Michal Tučný byl countryový zpěvák a logicky bych předpokládal, že Kelímková šance by mohla podporovat nastupující generaci countrymanů, která to u nás s prosazením nemá zase až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Z tohoto pohledu však pro mě Kelímková šance byla zklamáním, protože žánr, který by měl být na tomto festivalu dominantním, byl zastoupen pouze dvěma, byť vynikajícími, soubory – slovenskými Veslári a pražským El Pasem.
Druhá připomínka se týká způsobu hlasování. Jeho vedlejším efektem jsou nejenom od kelímků vyčištěné Hoštice, nebo alespoň přilehlé prostory Malé scény festivalu, ale také docela slušná možnost manipulace s výsledky, které nutně nemusejí odrážet popularitu té které kapely u publika. A třetí a určitě podstatná připomínka směřuje k technickému zázemí Malé scény, jejíž ozvučení odpovídalo spíše nevýznamné vesnické zábavě a ne jednomu z největších festivalů v republice (byť se koná také na vesnici).
Pojďme ale k druhému, hlavnímu dni festivalu. V sobotu 20. srpna 2005 se pro diváky otevřela i hlavní scéna festivalu, která byla umístěna na tradiční louce nad Hošticemi. Zatímco na Malé scéně se v průběhu soboty střídaly kapely soutěžící v Kelímkové šanci (oproti pátku však byl v sobotu zájem diváků minimální), na Hlavní scéně vystupovali hvězdní hosté. Možná trochu nepochopitelně program startovali Fešáci, kapela, kterou bych si na podobné akci dovolil zařadit spíše do finále denního koncertního bloku. Po Fešácích se na pódiu postupně vystřídaly další kapely – Neřež, 05 & Radeček, Greenhorns, Mňága a Žďorp, Kamelot, Anna K. a Ivan Mládek se svým Banjo Bandem. Slušná směsice hvězd a hudebních žánrů – opět však s připomínkou k opravdu mizivému zastoupení country hudby. I když obě countryové kapely (nepočítám-li slovenské Vesláre), jak Fešáci tak Greenhorns, byly vynikající. U Greenhornů mě trochu překvapilo, že nedali prostor písničkám z nového a opravdu povedeného alba Těm, kteří tu už nejsou. Ale staré hity také potěšily.
Zatímco se na hlavní scéně festivalu prezentovala Anna K., dal jsem přednost programu Malé scény. Po živelném Semtexu (ze kterého jsem viděl a slyšel jen poslední dvě písničky, protože ve stejnou dobu jsem absolvoval rozsáhlý rozhovor s Allanem Mikuškem) zde na pódium vystoupili 35letí Taxmeni. I když jsem jejich koncert viděl naposledy před několika měsíci, tahle partička opět nezklamala. A bylo to znát i na počtu diváků. Již během Semtexu se hlediště Malé scény pěkně naplnilo, na Taxmeny už bylo zaplněné úplně a to i navzdory silnému lijáku, který jejich vystoupení doprovodil.
Pojďme k večernímu programu. Ten se již tradičně skládal s písní Michala Tučného v interpretaci hostů z různých hudebních oblastí. Popisovat jednotlivé pěvecké vstupy by bylo příliš zdlouhavé. S potěšením musím konstatovat, že hlavní nešvar z let minulých, to jest naprostou nepřipravenost některých „hvězd“, se letos podařilo téměř odbourat. Samozřejmě, příslovečná černá ovce se asi musí objevit vždy. Letos byl touto černou ovcí zpěvák Daniel Hůlka, který, v duchu své legendární muzikálové postavy, pil krev nejenom divákům, ale soudě podle reakcí v zákulisí i mnohým účinkujícím. Jeho naprostá sebevědomost, hraničící snad až s neuvěřitelnou drzostí, byla opravdu zarážející. Nejenom, že vůbec neuměl text, ale místy ho nedokázal ani přečíst z připraveného taháku a to i navzdory tomu, že jemu přiřazené písně nepatřily k nejobtížnějším. Za naprostý důkaz zpěvákova pádu na samotné dno pak považuji epizodku ze závěrečného finále, kdy se tento, kdysi snad výborný zpěvák, objevil na pódiu s ohořelou cigaretou (o jejímž složení se šlo jen domnívat), kterou nabízel svým kolegům. Naštěstí jeho dárek všichni razantně odmítli.
Pryč ale od okamžiků, které kalí dojmy z jinak perfektně odvedené práce všech zúčastněných. Tučňáci nezklamali (jen mi trochu chyběla kytara Petra Kocmana, který je asi jediným rovnocenným pódiovým partnerem pro kytaristu Medarda Konopíka), skvělým zpestřením byla i bubenická show Samba Bandu a diváky určitě potěšila i Rattlesnake Annie.
Celému večeru bezesporu dominovala živelnost Tomáše Trapla (např. „Jižanský rok,“ „Za chvíli už budu v dáli“ či „Šlapej dál“) a Alice Springs („Prodavač,“ „Diggi Liggi“ a další), skvělé výkony podali i Petr Kocman („Je mi to líto“), Allan Mikušek („Len chieť/Vždyť víš“ „Dážď“), Pavlína Jíšová („T jako Texas“ – s Tomášem Linkou, „Modrý měsíc“, „Nech si ty svý city“) či Honza Vyčítal (např. „Waterloo“). Pochvalu si určitě zaslouží Roman Horký z Kamelotu, který perfektně a bez jakékoliv nápovědy vystřihl všechny jím zpívané skladby (např. „Cesty toulavý“). Celá Stodola pak byla zakončena opravdu podařeným ohňostrojem.
Ačkoliv se někomu může zdát, že jsem se až příliš rozepsal o negativech letošního ročníku, můj dojem z tohoto festivalu je velice kladný. Naopak, myslím si, že Stodola letos urazila velký kus cesty. Vím, že teď možná sklidím porci kritiky, ale za velký přínos považuji například vytlačení veškerých stánků z prostorů obce a jejich soustředění do prostor areálu. Pohyb po vesnici byl rozhodně příjemnější. Rovněž příjezd do Hoštic byl naprosto hladký a jen vzpomínkou z let minulých zůstávaly kolony aut stojící ještě daleko před Hošticemi, stejně jako „vietnamské“ stánky či dokonce pouťové atrakce.
Všichni – umělci i pořadatelé odvedli opět kus kvalitní a poctivé práce a nezbývá, než jim za to poděkovat. Uvidíme, jaká překvapení nám přinese Stodola devátá. Za rok ahoj, Tučňáci!