Nemohu začít jinak než jednou krásnou a už hodně vzdálenou vzpomínkou. Koncert Javorů se sourozenci Ulrychovými, na který jsem se svojí tehdejší moravskou přítelkyní zašel někdy v roce 1983 do strahovského vysokoškolského klubu, totiž naprosto zásadně ovlivnil můj přístup k hudbě. Hanu a Petra jsem samozřejmě slýchával z nejrůznějších nahrávek, ale teprve živé setkání s jejich muzikou u mě nastartovalo něco, co jsem do té doby neznal. Můj, socialistickou televizí a rozhlasem totálně zdeformovaný pohled na českou a moravskou lidovou píseň se otřásl v základech a já, dá-li se to tak říci, prozřel. Znal jsem sice Hutkovy moravské balady, ale tohle bylo přeci jenom něco jiného. Z pódia zněly nádherné Petrovy melodie, Hančin hlas, který dokázal vyplnit i ten nejodlehlejší koutek klubu a kapela, která se netvářila jako lidová, ale která opravdu taková byla. Pranic mi nevadilo, že mnohé písně překypovaly patosem a velkými slovy. Přišlo mi to zcela přirozené, opravdové – a krásné.
Výběr „Písní“ Hany a Petra Ulrychových, který před nedávnem vydal Supraphon, shrnuje to nejpodstatnější, čím sourozenci během bezmála čtyřiceti let přispěli do pokladnice českého rocku (či spíše, jak se tehdy říkalo, bigbítu), folku, divadelní a filmové hudby, popu i world music. Na ploše dvou CD (přinášejících celkem něco málo přes dvě hodiny muziky) dokonale mapuje jejich putování napříč hudebními žánry. Chronologické řazení nahrávek je v tomto případě naprosto ideálním způsobem, jak zachytit hudební vývoj této jedinečné sourozenecké dvojice.
První cédéčko zahrnuje období od jejich počátků až do poloviny sedmdesátých let. Počínaje úplně nejstarší písničkou „Kolo osudu se nedotočí“ z roku 1964 můžeme sledovat, jak se jejich muzika postupně posouvá od pop music k bigbítu (nemůžou pochopitelně chybět hity „Nechoď do kláštera“ a „Vůně“) a zase zpět. V bezvýchodnosti počínající normalizace nacházejí Ulrychovi to nejpřirozenější řešení – návrat k lidové písni. Folklórní prvky se poprvé výrazně projevují na jinak více méně tanečním písničkovém albu „Hej dámy, děti a páni“ (1972). Písně „Zpěvánka na lásku“ a „Plyne voděnka“ jasně předznamenávají, čím se Ulrychovi v následujících letech vryjí do srdcí posluchačů. V roce 1974 Ulrychovi natáčejí přelomové album „Nikola Šuhaj loupežník“ (při scénickém provedení „Šuhaje“ má premiéru skupina Javory). Písničky „Eržika“ a „Až jednou červánky“ dokazují, že Petr Ulrych už naprosto jasně věděl, kam se má jako skladatel, textař i interpret ubírat. „Král Ječmínek“ z alba „Meč a přeslice“ je už jen drobnou perličkou na závěr prvního alba – alba písní z časů hledání, objevování, tápání a nalézání.
Zatímco první cédéčko má hodnotu zejména dokumentační (kromě již zmíněných písní jsou tu i takové, které sice dobře vystihují dané období, jinak ale nic objevného a mimořádného nepřinášejí), na druhém už není snad jediné hlušší místo. Ulrychovi již stojí pevně rozkročeni nad svými lidovými kořeny a nádherné, nezapomenutelné, ale i úspěšné písně střídají jedna druhou. Výčet písní v závěru recenze ostatně hovoří sám za sebe. Zastoupena jsou alba „Ententýny“ (1978), „Zpívání“ (1982), „Zpívání při vínečku“ (1983), „Bylinky“ (1985). Zhruba v polovině osmdesátých let začal Petr Ulrych opět obohacovat písničky rockovou rytmikou i dalšími nástroji. S odstupem let už můžeme jenom žasnout, jak nadčasový zvuk mají nahrávky z alb „Příběh“ (1987) a zejména „Tichý hlas“ (1989). Nevím, jestli se nad tím někdo zamýšlel, ale obě zmiňovaná alba pro mě představují (i když se tento termín začal používat až mnohem později) první vlaštovky world-music v českých zemích. Tři ukázky z „Tichého hlasu“ (toto album bylo zamýšleno jako Hanino sólové, ale s odstupem doby ho lze považovat za jedno ze „sourozeneckých“) dostávají po zásluze prostor více než dvaceti minut. Devadesátá léta pak jsou zastoupena už jen dvěma nahrávkami – „Píseň o naději“ a titulní písní z filmu „Díky za každé nové ráno“.
Zvláštní zmínku zaslouží skupina Javory. Kromě Petrovy kytary v nich nikdy nechyběly housle s kontrabasem, málokdy cimbál. I když zvuk kapely často obohacovaly a přiostřovaly další akustické i elektrické nástroje, nikdy nepopřel svoji moravskou duši. Sluší se také připomenout, že během existence Javorů prošli skupinou mnozí skvělí muzikanti, z těch nejznámějších třeba Jiří Pavlica, Dalibor Štrunc nebo Petr Surý (nyní mj. Druhá tráva).
Jak je u Supraphonu tradicí, výběr doprovází pečlivě zpracovaný booklet se zajímavým průvodním textem producenta Pavla Víška a řadou podrobných informací o jednotlivých skladbách. Jen podtitul „to nejlepší z let 1964–1997“ je mírně zavádějící – z celkového počtu 36 skladeb jich 34 vzniklo do roku 1989, závěrečná „Díky za každé nové ráno“ je pak dokonce ve verzi z roku 1999 (původní verze nicméně do zmíněného období zapadá – vznikla již v roce 1994). To je ale jen drobná skvrnka na výběru přinášejícím spoustu nádherné a nestárnoucí muziky. Kompilaci „Písně“ Hany a Petra Ulrychových nelze než vřele doporučit!

Hana a Petr Ulrychovi: Písně (To nejlepší z let 1964–1997)
Supraphon, 2005
CD 1:
Osudu kolo se nedotočí * Píseň skleněné báně * Kouzelná lampa * Tvé město * Sen * Musím táhnout svůj vůz dál * Seď a tiše poslouchej * Jen o to mi nejde * Dlouhý stín * Nechoď do kláštera * On na mne zapomíná * Vůně * Rozmarýn * Hej dámy, děti a páni * Hou, houpy hou * Zpěvánka na lásku * Plyně voděnka * Eržika * Až jednou červánky * Král Ječmínek

CD 2:
Javory * Jízda králů * Ententýny * Kámen * Ty velické zvony * Chvála Bohu, že jsem sa narodil * Aj ženy, ženy * O statečném kováři * Bylinky * Příběh * Zvláštní znamení * Putování * Javorová hora * Tichý hlas * O naději * Díky za každé nové ráno