Ty tam jsou časy nezapomenutelných Dire Straits. Jejich zakladatel a vůdčí osobnost Mark Knopfler ale skládá písničky, zpívá a hraje svým jedinečným stylem na kytaru i dnes, ve svých pětapadesáti letech. Dál skládá hudbu k filmům, nahrává s celou plejádou dalších umělců, vydává nadprůměrná sólová alba. Posledním přírůstkem v jeho diskografii je album pojmenované jednoduše podle studia, ve kterém vzniklo – Shangri-La.
A jako by se blízkost Tichého oceánu (studio Shangri-La se nachází v Malibu, v Kalifornii) promítla do melodií i zvuků kytar. Zřejmě byl v průběhu nahrávání oceán skutečně klidný, tóny se pomalu kolíbají, žádné velké vlnobití, nic, co by nějak výrazně narušilo zvolna plynoucí čas. Zastřený, nostalgický, místy až cohenovský zpěv přirozeně vplouvá do povětšinou poklidných folkově-bluesově-countryových songů. I Markova kytara protentokráte spíše hladí, znamenitý kytarista tóny šetří, jeho hra je daleko úspornější než v časech Dire Straits. Každé jeho sáhnutí do strun má ale své místo, přirozeně se proplétá se zvukem doprovodné kapely a dokonale dotváří nálady písní.
Určitě se najdou posluchači, kteří označí toto Knopflerovo album za nevýrazné, nezáživné či dokonce nudné a budou připomínat časy jeho kytarové ekvilibristiky z dob Dire Straits. Jenomže časy se mění. Největší sláva téhle legendární kapely je už hodný čas minulostí a její někdejší frontman to dnes vidí a cítí trochu jinak. Za více jak čtvrtstoletí, které strávil na výslunní pop-music, se potkal s mnoha zámořskými muzikanty nejrůznějších směrů, což postupně utvářelo jeho hudební směřování k jakési směsici amerických i britských stylů. Bob Dylan, Eric Clapton, Randy Newman, Chet Atkins, Waylon Jennings, Vince Gill a další na scéně americké, Van Morrison nebo the Chieftains na té britské (či přesněji irské) znatelně ovlivnili jeho muzikantské srdce. A ke všemu také Mark Knopfler o nějaký ten rok zestárl. Výsledkem jsou písničky, které bychom, možná trochu paradoxně, mohli zařadit někam mezi současnou produkci nestora country hudby (ale nejen jí) Willieho Nelsona na straně jedné a mladičké jazzově-popové Norah Jones na straně druhé. I když je Mark Knopfler stále výrazně rockovější než oba jmenovaní a nehledě na to, že Willie Nelson a Norah Jones už spolu natočili nejednu nahrávku, takže jaképak dva břehy…
Po několikanásobném a pozorném poslechu alba se přede mnou vynořilo nemálo perel. Počínaje úvodní a pochmurnou 5.15 a.m., přes rybářskou The Trawlerman’s Song, pro někoho možná poněkud přeslazenou Our Shangri-La, countryově-bluesovou Donegan’s Gone, až po zvukem značně archaickou závěrečnou Don’t Crash the Ambulance. Příjemné zpestření zvuku přinášejí Everybody Pays s nepřeslechnutelnými hammondkami a hybnější „jihoamerická“ Postcards From Paraguay. Musím ale připustit, že pár písniček kolem mě zatím jen (příjemně) proplulo a příliš po nich nezůstalo. Což, musím přiznat, se mi u Dire Straits nestávalo – že by tedy měli pravdu pochybovači? Je dost docela možné, že některé z písní jen potřebují trochu více času, aby i jejich krása mohla plně vyniknout. V případě alba Shangri-La to mohu vřele doporučit, a pokud se k vám dostane, rozhodně ho neodkládejte po prvním poslechu.
Mně osobně se Shangri-La líbí z Knopflerových sólový počinů snad nejvíce. Líbí se mi více než Golden Heart, přijde mi vyrovnanější než Sailing To Philadelphia a celkově výraznější než Ragpicker’s Dream. Snad je to prosluněnou, a přesto poklidnou a posmutnělou náladou alba, která dokonale zapadá do současných sychravých podzimních dní, možná i díky značné spřízněnosti s písničkami mého oblíbeného J. J. Calea.
Firma Universal poskytla k recenzi limitovanou edici alba, která obsahuje jako bonus DVD s téměř půlhodinovým dokumentem zachycujícím natáčení alba, rozhovory s Markem Knopflerem a dalšími zúčastněnými muzikanty (viz. screenshoty níže).
V loňském roce měl Mark Knopfler hrát v Praze. Vážná motocyklová nehoda, při níž utrpěl četná poranění včetně zlomenin několika žeber, jeho vystoupení překazila. Doufejme, že v květnu 2005, kdy by se měl Mark Knopfler předvést našemu publiku, budeme mít po devíti letech od jeho prvního a zatím jediného vystoupení u nás opět příležitost vychutnat si jeho hru na kytaru i zpěv.
Mark Knopfler: Shangri-La
2004, Mercury
5:15 am * Boom, Like That * Sucker Row * The Trawlerman’s Song * Back To Tupelo * Our Shangri-La * Everybody Pays * Song For Sonny Liston * Whoop De Doo * Postcards From Paraguay * All That Matters * Stand Up Guy * Donegan’s Gone * Don’t Crash The Ambulance
