V předchozím povídání jste se dočetli o historii H.I.S. Clogging festivalu, který se stal již tradičním programem westernového městečka Šiklův mlýn. V roce 2004 jsme se pokusili navázat na předchozí ročníky komponovaným programem mapujícím s parodickým akcentem nejvýznamnější postavy a události U.S.A. Jak se ale do minulosti dostat? Jen tak obyčejně? Lámal jsem si hlavu…. Až se mi rozsvítilo! Klíčem byla slova z Apolla 13, kterými velitel letu oznamoval řídícímu středisku, že mohou v nejbližší době zemřít několika různými způsoby, neboť jim explodovalo spousta životně důležitých zařízení. Ta slova zněla: „Hej Houstone, máme problém.“
Měl jsem skromné přání, že by celý večer mohl začít vystřelením světlice, která by znázorňovala start a let rakety. Z mikrofonu v zákulisí by se simuloval celý chaos a panika na palubě lodi a letopočtem nad scénou by se diváci orientovali v tom, že se kosmonauti dostávají do časové smyčky a vracejí se zpátky do minulosti, až do roku 1492.
Henry Špánik, Richard, Jura a ostatní z toho ale vytvořili nový Armagedon! Když jsem v polovině července přijel na Americký týden, s ohromením jsem zjistil, co dělali přes zimu a během jarních plískanic. Skafandry astronautů s emblémem NASA, vesmírný modul, vypůjčili si pilotní kombinézy a natočili na video stav beztíže v kabině! Užasle jsem sledoval záběry, kde se vznášeli ve vzduchu tři astronauté, propisovačka, cédéčko (na vlascích), první romský kosmonaut se vymočil na hlavní počítač, čímž to všechno začalo… panika, chaos, výbuchy, „klesáme!!“
Den před sobotním večerem začalo dvacet lidí stavět raketu WESTERN I. A natáčet přípravy ke startu. To byl neskutečný zážitek a koncert. Lékaři, kontrolující čtveřici kosmonautů ve skafandrech, technici doplňující na poslední chvíli palivo (z kanystru a kouřící přitom cigaretu), technici u laptopů, krátkozrací letečtí dispečeři, ochranka se samopalem chránící kadibudku a zabraňující romskému kosmonautovi vykonat nutnou potřebu, letečtí koordinátoři známí z amerických letadlových lodí, usměrňující přejezd traktoru řízeného pilotem v letecké kombinéze… a to vše jen pro jediný, neopakovatelný večer. Klobouk dolů.
A to se ještě ve stájích stavěla Santa Maria, na traktorovém přívěsu, s plachtou, stěžněm, kotvou. Všichni již měli své kostýmy, brnění pro rytíře na Sakra Marii, pole s bavlnou, dveře od Titaniku pro vynález surfingu v podání Rose (pamatujete na tu dojemnou scénu?), kostým pro Elvise Presleyho a Marylin Monroe, připravovala se projekce klipu „Když Sever válčil s Jihem“ v podání Maxíků a herců ze Šiklova mlýna. Já jsem k tomu jen skromně přispěl pozváním Honzy Bicana s myšlenkou, aby zahrál své černošské minstrels a appalačské hillbilly, osvědčeného Luďka Koutného, své Caramelly a zařazením skvělého černošského tanečního čísla a černošského gospelového sboru v podání tanečníků skupin Ryengle a Black and White.
Jo, nesmím ještě zapomenout na krásnou scénu poslední indiánské pitvy, dovedené do krajnosti krvavou, naturalistickou operací, no spíše kucháním (indián s čelenkou, svírající v ještě ztuhlé ruce tomahawk, je pokryt operačním pláštěm, nad ním tři doktoři a vytahují mu z útrob kusy masa, viz foto). Tato scéna vznikla záměnou písmena „p“ a „b“ ve scénáři, kdy jsem já chtěl ztvárnit poslední indiánskou bitvu 1890 u Wounded Knee…
Tak tohle všechno bylo připraveno, ale, jak to tu bývá zvykem, nenazkoušeno se zvukařem a osvětlovači, moderátory a herci a vše přitom připraveno jen na tento jedinečný, neopakovatelný večer, známý pod názvem HIS FESTIVAL. Měli byste trému?
Víc k tomu nenapíši. Podívejte se na fotky. Příští HIS festival má téma“ Někdo to rád horké“ proběhne 23. července 2005.