V sobotu 21. srpna 2004 se již po sedmé sjeli do jihočeské vesničky Hoštice u Volyně všichni příznivci, přátelé a obdivovatelé písniček a osobnosti Michala Tučného. Důvodem byl další ročník tradičního festivalu Stodola Michala Tučného, který, stejně jako v minulých letech, sliboval kvalitní hudební program na celý den. Bohužel, zatímco několik předchozích ročníků mělo obrovské štěstí na krásné slunečné počasí, letos se Svatý Petr na Hošticemi opravdu vyřádil. Déšť dělal všem hudbychtivým návštěvníkům společnost po celé dopoledne, což se pochopitelně projevilo i na návštěvnosti celé akce. Zatímco v předchozích letech stály na silnici před Hošticemi dlouhé kolony aut, letos byl průjezd hladký až na samý okraj vesnice, kde již začínaly všudypřítomné prodejní stánky.
Stejná situace jako na silnici, panovala i před branami areálu. Fronty dlouhé desítky metrů se letos nekonaly, za což však nemohlo jenom nepříznivé počasí, ale také lepší organizace festivalu a zvýšený počet pokladen.
Program festivalu začal bez ohledu na déšť v předepsaných 9:30. Po úvodním slovu loni osvědčeného Tomáše Morávka vstoupila na hoštické pódium bluegrassová skupina Monogram, následovaná chodskou obdobou Čechomoru, formací Chodská vlna.
Pro mě, jako příznivce moderní country music, byl opravdu zajímavým zážitkem koncert skupiny Faces. Skvěle zahraná americká countryová moderna navíc sklidila i slušný úspěch u publika a tak doufejme, že se s touto kapelou nevidíme v Hošticích naposledy.
Americkou moderní country následně vystřídal tradiční ostravský folk v podání jedné z jeho nejvýraznějších osobností, Pavla Dobeše. Po něm už pódium ovládl bluegrass v interpretaci plzeňského Copu s Míšou Leichtem a další várka moderní country v režii skupiny Schovanky. Ty nabídly nejenom svoje tradiční hity, ale také písně z jejich zatím posledního albového projektu s Věrou Martinovou.
Finále odpoledního programu patřilo Ivanu Hlasovi, Pavlíně Jíšové a hlavně pak skupině Buty, která již trochu oschlé diváky připravila na večerní galakoncert.
Na rozdíl od loňského roku, kdy měl večerní program skluz více jak půl hodiny, letos začal prakticky na minutu přesně dle předem ohlášeného plánu, tedy ve 20:30. Jako moderátora si návštěvníci Stodoly v internetové anketě vybrali Aleše Hámu. Spolu s ním přišli na pódium také Tučňáci ve složení Jiří Zima (steel kytara), Miroslav Matoušek (housle), Medard Konopík (sólová kytara), Karel Kopic (bicí), Jindra Vrbenský (klávesy), Milan Černý (basa), Jiří Eda Panschab (banjo) a jako host kytarista Zdeněk Charlie Blažek.
Stejně jako loni, ani tentokrát nebudu popisovat dopodrobna jednotlivé výstupy, které byly v Hošticích k vidění. V takovém případě by tento článek vydal na celý seriál, vždyť pro večerní program bylo připraveno více jak 50 písní!
Ke každé akci určitě patří hvězdné osobnosti. I letošní Stodola jich na plakátě měla poměrně dost – Ondřej Hejma, Richard Tesařík, Lešek Semelka… Bohužel ve všech těchto případech zůstalo jen u toho papíru. Důvod? Pro ostřílené veterány české hudební scény bylo asi příliš obtížné naučit se texty písní, které přeci už nikdy v životě nebudou potřebovat. To by možná ještě nebylo to nejhorší, přítel papír vždy rád ochotně vypomůže. Co však bylo horší, tito zpěváci u většiny jimi zpívaných písní neznali ani melodii a strukturu skladby. Ondřej Hejma by se se svým výkonem v písni „Všichni už jsou v Mexiku,“ která jindy patří ke skvostům celé akce, neprobojoval ani základním kolem jím posuzované soutěže Česko hledá SuperStar, stejně tak jako Lešek Semelka, kterému musel kapelník Tučňáků Jiří Zima ukazovat nástupy na jednotlivé sloky. A to už vůbec nezmiňuji píseň „Tam u nebeských bran,“ která zazněla v sestavě Lešek Semelka, Richard Tesařík, Lenka Nová a Ivan Hlas, kde snad jediný, kdo byl alespoň trochu v obraze byl posledně jmenovaný.
Na štěstí pro diváky, pořadatele i Stodolu, vystoupili ve večerním galaprogramu i další interpreti. Za hvězdy letošního ročníku bych si dovolil označit dvojici Alice Springs a Petr Kocman. Petr Kocman patří k tradičním hostům Stodoly a ti, co na festival jezdí pravidelně, mohou každým rokem sledovat jeho neuvěřitelný hudební růst. Zazářil i letos. Nejprve v písni „Den D“ a po té v nádherném kytarově-harmonikovém duetu s Míšou Leichtem ve skladbě „Odjíždím v dál.“ Zatímco Petr Kocman nabídl tradičně vynikající výkon, velkým překvapením pro mě bylo vystoupení Alice Springs. Přiznám se, že v mém hudebním archívu bych její jméno hledal jen s velkými obtížemi, po Stodole však budu muset tuto svojí „negramotnost“ dohonit. Alice se nejprve představila ve skladbách „Cesty toulavý“ a v textově velmi náročném „El Pasu.“ I tento delší text však zvládla bez nejmenších problémů. Její hlavní chvíle však přišla v dalším textovém „oříšku,“ kterým píseň „Prodavač“ bezesporu je. I „Prodavače“ však zvládla skvěle, s neuvěřitelným šarmem a nábojem, takže ostatní mohli jen tiše závidět.
Z dalších kladně hodnocených okamžiků večera zmíním ještě Jakuba Smolíka („Vlak v 05,“ „Nečekej už dál“), Míšu Leichta („Odjíždím v dál,“ „Jen tohle chci ti říct“), Schovanky („Děláme co můžem,“ „Medicinman“), Tomáše Linku („Dnešní noc bude dlouhá“), Pavlínu Jíšovou („Dlouhá černá limuzína“), Marka Černocha („Je mi to líto“) či Ivana Hlase („Červená řeka“), který sice také řešil textový deficit tahákem, za to však (oproti předchozím ročníkům) relativně nenápadně a opravdu jen v několika nejnutnějších případech.
Jak tedy zhodnotit letošní Stodolu? Bezesporu kladně. Loňskou krizi se pořadatelům podařilo úspěšně překonat. Letošní pořadatelský servis byl zvládnutý na jedničku a opravdu jediným problémem byla nedisciplinovanost několika účinkujících, kteří se nedokázali pořádně připravit na své vystoupení. Věřím, že i tuto poslední vadu na kráse se do příštího roku podaří zvládnout a osmá Stodola, kde si připomeneme 10 let od úmrtí Michala Tučného proběhne v perfektní atmosféře. Pořadatelé již teď slibují, že se máme na co těšit. Takže za rok ahoj, Tučňáci!