Helena Růžičková na Stodole Michala Tučného 2003 v Hošticích u VolyněPopulární česká herečka Helena Růžičková podlehla v neděli 4. ledna 2004 ráno v plzeňské nemocnici své těžké nemoci. Bylo jí 67 let. Do podvědomí diváků se zapsala hlavně díky svým komediálním rolím ve snímcích o rodině Homolkových nebo ve slavné letní trilogii režiséra Zdeňka Trošky Slunce, seno, … Nezdolný životní optimismus ji neopustil ani v posledních letech, které pro ni znamenaly nejen těžký boj se zákeřnou rakovinou, ale také ztrátu svých nejbližších – syna Jiřího (1999) a manžela Jiřího (2003). Poslední rozloučení se zesnulou herečkou se uskuteční ve Velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze v pátek 9. ledna 2004 ve 12:00.
Helena Růžičková se narodila 13. června 1936 v Praze. V 60. letech začala pracovat jako choreografka v mladoboleslavském divadle a jako jevištní technička v divadle v Příbrami. V této době se také stále více začala prosazovat jako divadelní a filmová herečka. V roce 1967 například zazářila jako Hejtmanka v Gogolově hře Revizor. I když na divadelních prknech vytvořila spoustu dalších rolí, největších úspěchů však dosáhla na filmovém plátně. Helena Růžičková na Stodole Michala Tučného 2003 v Hošticích u VolyněExcelovala zejména v komediálních snímcích, jako Všichni dobří rodáci (1968), Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970), Homolka a Tobolka (1972), Slunce, seno, jahody (1983), Slunce, seno a pár facek (1989), Slunce, seno, erotika (1991), Trhala fialky dynamitem (1992) nebo Kameňák 2 (2004).
Svůj talent však dokázala prosadit i v dramatických rolích, např. v televizních seriálech Vlak dětství a naděje (1985) nebo Přítelkyně z domu smutku (1992).
Poslední filmová klapka Heleny Růžičkové ve filmu Zdeňka Trošky Kameňák.Její poslední filmovou rolí byla zelinářka ve filmu režiséra Zdeňka Trošky Kameňák 2. „Helena se stala členem každé rodiny v této republice, symbolem češství v tom dobrém slova smyslu,“ uvedl po té, co se dozvěděl o úmrtí herečky, režisér Troška. „Rozdávala radost, optimismus a pozitivní pohled na život. Pořád se snažila být nad věcí a nad problémy, i když se k ní osud zachoval velice krutě. Helena by si určitě nepřála, abychom nad ní truchlili. Naopak, přála by si, abychom na ni vzpomínali s radostí a s úsměvem. Prostě tím, co ona celý život rozdávala nám všem.“

Mohlo by se Vám líbit

Zanechte komentář