Koncertů countryových hvězd je u nás méně než šafránu. Vystoupení Rosanne Cash na letošní Trampské Portě bylo jednou z těch mála vzácných příležitostí, kdy mohli naši posluchači okusit, jak chutná tato muzika v podání jedné z nejpovolanějších osobností žánru. Hlavní hvězda jubilejního čtyřicátého ročníku Porty je poslední dobou v životní formě, před nedávnem vydala skvělé album „Black Cadillac“ a vše naznačovalo tomu, že půjde o jedinečný zážitek. Zpěvačka nicméně veškerá očekávání ještě předčila a připravila zhruba třem tisícovkám návštěvníků nezapomenutelné chvíle.
Hned na úvod sáhla Rosanne Cash do otcova repertoáru. Všem přítomným bezpochyby dobře známá píseň „I Got Stripes“ byla ale jedním z mála čísel koncertu, které odpovídalo našim zažitým představám o country music. Následoval blok několika písní z aktuálního alba „Black Cadillac“ (vedle písně titulní zazněly „God Is In the Roses“ a „Burn This Town“). Z našeho pohledu stylově těžko zařaditelná muzika bezostyšně oscilovala mezi folkem, rockem, country, blues i jazzem. „Roots music“, řekl by Američan. Něco podobného mohli posluchači zažít třeba na loňských pražských koncertech Marka Knopflera nebo Boba Dylana. Kapela ve skromném složení kytara, baskytara a bicí, občas doplněná Rosaninou akustickou kytarou, vytvářela záplavu tak barevné muziky, že to bylo až neuvěřitelné.
Ve snaze pořídit co nejvíce fotografií a stržen atmosférou jsem nestíhal si vše poznamenávat, a tak mi unikl název písně, kterou Rosanne převzal z repertoáru své přítelkyně Lucindy Williams. Musím se přiznat, že ve chvíli, kdy Rosanne spustila „September When It Comes“ (její proslulý duet s Johnny Cashem), jsem měl v očích slzy. Mystický pocit osamění, který z téhle písničky čišel, byl až neskutečný. Následoval kratší blok typicky countryových písní. Po svižné verzi „Sea of Heartbreak“, kterou proslavil Don Gibson a kterou na „Unchained“ skvěle zpracoval i Johnny Cash, nabídla Rosanne i otcovu „Tennessee Flat Top Box“ a jeho další hit „Big River“, tentokráte ve šťavnaté rockové verzi. Trojice doprovodných muzikantů si pohrávala s harmoniemi a rytmy a posouvala i v těchto klasických kouscích muziku daleko za hranice běžné country. Po písni „Radio Operator“, která byla inspirována vojenskou službou Johnnyho Cashe v Německu, se Rosanne přesunula do jeho opuštěného „House On the Lake“. Doslova lahůdkou byl tradicionál „Wayfarnig Stranger“, jazzovou kytarou Johna Leventhala zavedený do končin, ve kterých by ho z našich posluchačů a muzikantů hledal asi jen málokdo.
Nadšené obecenstvo si vynutilo dva přídavky a očividně spokojená Rosanne Cash v závěrečném poděkování poznamenala, že by se do Československa ráda brzy vrátila (milý omyl omluvitelnější o to více faktem, že Porta zůstává nadále česko-slovenskou).
Rosanne Cash se svojí kapelou dokázala, že nespoléhá na slavné jméno Johnnyho Cashe, nejede ve vyjetých kolejích a kráčí úspěšně svojí vlastní cestou. Podobně jako její blízké kolegyně Lucinda Williams a Emmylou Harris ani s přibývajícími lety neztrácí skladatelskou a textařskou invenci a její hlas zní jako nikdy dříve. Byl to výjimečný koncert. Pokud jste na Portě v Ústí nad Labem byli, dáte mi zajisté za pravdu a pokud ne, můžete opravdu jen a jen litovat a věřit, že se Rosanne Cash do Česka zase někdy vrátí. Zdá se, že by tomu tak skutečně mohlo být.
A ještě jedna poznámka závěrem: V internetu i tištěných médiích (pokud to je má neinformovanost, dejte mi prosím vědět) jsem zaznamenal jen několik málo zmínek o tomto koncertu. Což je docela na pováženou. Rosanne Cash je z rodu těch jedinečných umělců, kteří k nám nepřijíždějí každý den. O to větší dík patří všem pořadatelům, kterým se podařilo vše dotáhnout do zdárného konce a kteří se zasloužili o to, že se tento koncert uskutečnil.