Kdo nezaváhal a večer 6. června strávil v Lucerna Music Baru, zažil koncert, na který hned tak nezapomene. O denverských Slim Cessna’s Auto Club se sice proslýchalo, že jejich živá vystoupení jsou jedinečná a fascinující, hodně slibovala i skvělá alba, ale že to bude něco tak strhujícího a magického, věděli najisto asi jen ti, co už nějaký jejich koncert zažili.

Pokud si do Google zadáte „Slim Cessna’s Auto Club“, vypadnou na vás mimo jiné nejrůznější a často velmi bizarní charakteristiky jejich hudebního stylu. Možná, že by ale úplně stačilo napsat „country“, případně „country & western“. Jejich hudba je sice až děsivě nabitá punkovou energií a nevázaností, zároveň je ale zemitá a syrová, tak jako tomu bylo třeba u Jimmie Rodgerse nebo Hanka Williamse. Navíc, provokativnost punku u nich nehledejte, v jejich případě jde spíše otázky spojené s vírou a snahu dobrat se podstaty lidského žití. A koneckonců, z Nashvillu je do Denveru víc jak tisíc mil směrem západním, tak proč by country Slim Cessna’s Auto Clubu nemohlo znít právě tak, jak zní.

Kdo dorazil dříve, mohl si krátit čas popíjením u baru a poslechem písniček Johnnyho Cashe z padesátých a šedesátých let, což byl oboje docela dobrý způsob, jak si připravit náladu pro to, co mělo přijít. Ostatně, zdálo se, že všichni přítomní šli na jisto. Lucerna Music Bar sice nebyl zdaleka plný, ale na kapelu, o které u nás ví patrně jen hrstka zasvěcených, byla návštěva docela slušná. Čert ví, kolik lidí dorazí za pár dní na koncert country-rockové písničkářské hvězdy Johna Hiatta…

Večer zahájili italští alternativní rockeři The Three Blind Mice. Nepříliš osobití – vliv Nicka Cavea byl do očí i uší bijící – nicméně šikovní muzikanti hrající příjemné písničky na pomezí psychedelického rocku, post-punku a country. Velmi solidní záležitost jako stvořená pro letní festivaly. Zdařilá předělávka Denverovy Leavin’ On a Jet Plane pak výsledný dojem ještě o něco vylepšila. To, co ale přišlo poté, se dá srovnávat doopravdy jen s koncerty těch největších muzikantských es.

Nelze začít jinak než oběma frontmany. Zatímco Slim Cessna připomíná dobráckého vousáče, kterého byste bez obav pozvali k sobě domů, v pohledu Jay Munlyho je něco děsivého a znepokojujícího. Když se ale dají dohromady, jste najednou svědky úžasného divadla. Kontrast mezi jejich osobnostmi i hlasy, jejich pódiové tanečky i bezprostřední kontakt s publikem vytvářejí neobyčejnou atmosféru, při které dochází k fascinujícímu propojení našeho a onoho světa. Všudypřítomnou součástí příběhů jejich songů je pak postava samotného Ježíše.

Během koncertu zazněly snad všechny podstatné písně z dvacetileté historie kapely, hodně jich bylo z posledního alba Unentitled, nechyběly ani stěžejní Americadio či Jesus Is In My Body z jejich patrně nejlepšího alba Cipher. Dokonalé show zpěváků Slima Cessny a Jay Munlyho podporovala kapela, v níž nejviditelnější personou byl Lord Dwight Pentacost, hráč na dvoukrkou kytaru a elektrifikované banjo, které chvílemi používal způsobem, ze kterého by mnohým českým hráčům na tento nástroj nejspíše vstávaly vlasy hrůzou na hlavě. Napadlo by vás chytat banjem zpětné vazby a vyluzovat zvuky, které by byly schopny probudit snad i mrtvého? Zatímco klávesák Robert Ferbrache občas popadl lap steel, Danny Pants se nehnul od basy a v pozadí spolehlivě mydlil do bubnů Todd Moore. A i když Slim Cessna a Jay Munly na sebe zákonitě strhávali hlavní pozornost, bez čtveřice za nimi by to prostě nebylo ono.

Věřme, že není všem dnům konec a že Slima Cessnu a jeho parťáky u nás zase někdy uslyšíme. Spokojeni byli při své první návštěvě Česka zřejmě velice – pochvalovali si koncert, Prahu, plzeňské pivo i guláš s knedlíky. Konec konců to, že se po bezmála dvouhodinovém koncertě a čtyřech přídavcích znovu vrátili na pódium a přidali ještě další dva kousky, taky o něčem svědčí.