Postihnout jediným článkem vše, co se dalo zažít během devíti dnů, na které se tentokrát Folkové prázdniny rozrostly, je úkol prakticky neřešitelný. „Folkovky“, jak jim návštěvníci přezdívají, totiž nejsou festivalem zdaleka jen hudebním, ale nabízejí mnohem více – divadla, výstavy nebo třeba Hnízdo múz – nepřebernou nabídku tvůrčích dílen. Letošní již šestadvacáté Folkovky proběhly ve dnech 23. až 31. července.

Náměšť nad Oslavou a její okolí nadto skýtají bezpočet inspirací k nevšedním výletům. A tak pokud nedospáváte po probdělé noci, kterou jste strávili ve společenství muzikantů jamujících až do rozednění u „Špitálku“, můžete se vypravit třeba do nedalekých Kralic zhlédnout památník Bible kralické, projít hadcovou step u Mohelna, zajet si k Dalešické přehradě seznámit se s tamní přečerpávací elekrárnou a pivovarem známým z filmových Postřižin nebo navštívit unikátní židovskou čtvrť v Třebíči. Všechny výlety ale dozajista nezvládnete během jediného ročníku, protože by vám mohla tak uniknou některá z dílen, zajímavý workshop nebo kolokvium hudebních vědců a publicistů, čehož byste dozajista dlouho litovali.

Hlavním důvodem, který každoročně přivádí do Náměště hudební labužníky, jsou ale večerní koncerty. Folkovky se mohou pyšnit pečlivou a promyšlenou hudební dramaturgií, postavenou na dvou jistotách – osvěčených a oblíbených kapelách v různých projektech se vracejících a významných osobnostech evropské i mimoevropské lidové hudby. Vedle toho je možné na Folkovkách potkat i řadu muzikantů známých méně, ale o to možná zajímavějších.

K letošním „jistotám“ lze zařadit Hradišťan, Jablkoň, Traband nebo Druhou trávu, která přijela festival uzavřít a oslavit za přítomnosti fenomenálního hráče na foukací harmoniku Charlie McCoye dvacet let své existence (o nich bude ještě řeč). Koncert Glena Hansarda, k němuž se v několika písních připojila Markéta Irglová, byl nejhvězdnějším okamžikem celého festivalu. Nutno nicméně zmínit, že Glen se jako hvězda nechoval, viditelně si užíval svoji „show“ na místě, kde toho zažil víc než dost a odehrál bezchybný a působivý koncert. Hradišťan si pro své vystoupení přizval Spirituál kvintet a v zcela vyprodaná jízdárna naplno projevovala své nadšení z výkonů našich folkových legend. S Trabandem si zazpívala a na mandolínu zahrála poťouchle ďábelská Lucie Redlová (z častého hosta se pomalu stáva další členkou kapely) a skvělý koncert navíc ještě podtrhla akrobatka na laně, což si vyžádalo drobnou úpravu textu Krasojezdkyně – ta byla pro tuto chvíli nahrazena krasolezkyní.

Muzikantů světového jména, kteří se letos na Folkovkách objevili, bylo hned několik. Z Ruska zavítal Sergej Starostin (možná vzpomenete Farlanders) s projektem Zhyli-byli oživujícím klasické ruské dumky a ukolébavky i spoustu tradičních nástrojů. Americká písničkářka Jesca Hoop s doprovodnou zpěvačkou potvrdila, že i s pouhou kytarou lze jít vlastní, jedinečnou uhrančivou cestou. Maďarský houslistový virtuoz srbského původu Félix Lajkó se svojí hudbou zapsal do světa filmu i tance, v Náměšti i do srdcí přítomných posluchačů. Velké renomé má i Ida Kelarová, která festival otvírala a v jejíchž písních se střetává romská bezprostřednost s jazzovou rafinovaností. Jedinou chybičkou byla její zbytečná upovídanost a neúčelná snaha vnést obecenstvo do děje výukou romských slovíček.

K nejočekávanějším patřil koncert obnoveného Marsyasu, tvořeného původními členy Oskarem Petrem, Zuzanou Michnovou a muzikanty z Petr Kalandra Memory Bandu. Nutno říci, že koncert na Colours of Ostrava se vydařil lépe než v Náměšti a že v některých chvílích se zdálo, že potlesk patří více samotným písním, než jejich interpretaci. Přesto všechno je moc dobře, že Marsyas je zpět, a geniální skladby českého folku, které přivedl na svět, je možné si znovu naživo vychutnávat.

Jedním z vrcholů Folkovek bylo vystoupení Katky García. Pokud bych se odvážil nazvat některé ze současných zpěvaček naším „národním pokladem“, Katka by mezi nimi určitě nechyběla (a ani chvíli bych ji neváhal zařadit do společenství Hany Ulrychové, Ivy Bittové či Lenky Dusilové). Pestrobarevná a dokonale šlapající kapela tvořená bratry Lubošem a Pepu Malinovými, Petrem Košumberským a další bratrskou dvojicí Adamem a Jiřím K. Stivínovými by skýtala zážitky sama o sobě, ve spojení s uhrančivým Katčiným vokálem se dotýkala hudebního absolutna.

Zmiňovaná Lenka Dusilová také odehrála v Náměšti ve společenství Eternal Seekers (s jazzovou klavíristkou Beatou Hlavenkovou a Clarinet Factory) výtečný koncert. Navíc se zdržela ještě další den, poslouchala kolegy muzikanty, klábosila s diváky a čerpala všudypřítomnou energii.

Další osobností letošního ročníku se stal americký zpěvák, akordeonista a skladatel žijící v Berlíně Daniel Kahn, který se svým netradičním klezmer bandem Painted Bird (pojmenovaným podle známé knihy Jerzyho Koszinského) dokáže semlít, co se mu do akordeonu vejde. Velice rychle pochopil, že Folkovky nejsou akcí, na které zahrajete a zase jedete dál a na několik dní ho bylo v Náměšti plno. Vedle výtečného workshopu zvládl několik nocí po sobě statečně muzicírovat u špitálku a ještě před odjezdem si zaskočit na pódium k Shtetl Superstars. A ani trochu mu nevadilo, že tato „popově nablýskaná“ partička tvoří naprostý protipól k jeho naštvaným a jízlivým popěvkům. Společná píseň ukázala, že onen kontrast je jen zdánlivý, že nadhled nad tradicemi židovské hudby a respekt k ní zároveň mají společný.

Hodně diskutované bylo vystoupení písničkáře Tomáše Kluse v duu s šikovným kytaristou Jiřím Kučerovským. Co mu rozhodně nelze upřít, je jeho schopnost oslovit nejen pubertální dívenky, ale i posluchače už setsakramentsky dlouho dospělé. Jeho melodie si sice o originalitě často mohou nechat jen zdát, nicméně jeho ostré a sarkastické texty přinášejí naší folkové scéně protestsongy, které tady chyběly jako sůl. Milou kuriozitou bylo několik písní, kdy se k Tomášovi připojil Hradišťan.

Zajímavá byla i vedlejší scéna v oranžovém stanu, největšího ohlasu se zde dostalo asi Jananasu, který využil i přítomnosti sboru Schola Gregoriana (jejich chorál zazněl půlnočním kostelem) a angažoval několik členů do své písně Pražské jaro.

Oproti rokům minulým nabobtnaly Folkovky o den devátý. Důvodem byla již zmiňovaná oslava dvacetiletí Druhé trávy. Závěrečný večer zahájil poněkud rozporuplně Javory Beat. Hana a Petr Ulrychovi ve skvělé pěvecké formě předvedli perly z dávné i nedávné minulosti, ale kapela zněla až příliš jako retro. Tim Eriksen si na své vystoupení přichystal kytaru, housle i banjo, nicméně jeho vrcholným číslem jsou písně zpívané bez doprovodu. A stejně jako dokázal svým hlasem očarovat diváky Folkovek před dvěma a třemi lety, podařilo se mu ti i letos.

Úplný závěr festivalu byl v režii Druhé trávy a jejích hostů. Tím nejvzácnějším byl Charlie McCoy. Ač letos sedmdesátiletý, na virtuozitě jeho hry na foukačku to není znát. Mimochodem, Druhá tráva odehrála večer v pozměněné a rozšířené sestavě: Davida Landštofa vystřídal u bicích neméně precizní Kamil Slezák, hostující houslista Pepa Malina hrál, jako kdyby s DT byl odjakživa a v několika písních se přidala i Katka García. Během více než dvouhodinového koncertu zazněl průřez repertoárem kapely i countryová klasika s Charlieho harmonikou a zpěvem (I’m So Lonesome I Could Cry, Rollin’ My Sweet Baby’s Arms a další). Robert Křesťan a jeho parta zahráli ve výtečné formě a udělali tak skvělou tečku za 26. ročníkem Folkových prázdnin v Náměšti nad Oslavou.