Nabízí se otázka, zda byl rok 2011 na dobré písničky úrodnější než ty předešlé, nebo jen se o všech výborných nahrávkách dozvídáme dříve, a málokterá tak unikne zasloužené pozornosti. Vynikající alba přivedli na svět veteráni Tom Waits a Paul Simon, rockové stálice PJ Harvey či Wilco i řada nových a doposud nepříliš známých umělců.

V záplavě žebříčků, které se objevily koncem roku, má poněkud výjimečné postavení The Best Albums of 2011 uveřejněný na metacritic.com, který zahrnuje alba bez ohledu na hudební žánr. V mém soukromém žebříčku vystoupilo na pomyslný vrchol album Tassili saharských Tinariwen, kteréžto je ale od zaměření CountryWorldu na hony daleko. A tak jsem se pokusil zapřemýšlet nad alby, která by stylově příliš nevybočovala. Přesto je ale možná následující výběr tuctu alb trochu zvláštní – ani jedno z nich není stoprocentně ryzí country, nicméně na každém je v míře větší či menší tento styl přítomen.

Dave Alvin – Eleven Eleven
Písničkář Dave Alvin je takřka ideálním příkladem umělce stylu „americana“. I na dalším albu nabízí dokonalý mix z folku a country zrozených písní, svého hlubokého basu s přesvědčivostí Johnnyho Cashe a razantní bluesrockové kytary. Píseň „Black Rose Of Texas“ je jednou z nejkrásnějších countryovek, které se letos narodily.

Drive-By Truckers – Go-Go Boots
Country-rocková parta Drive-By Truckers vládne již celé desetiletí stylu, u jehož zrodu stáli Lynyrd Skynyrd či Allman Brothers Band. I na novém albu Go-Go Boots se hlásí k jižanské rockové tradici, nepouští se do žádných zbytečných experimentů a sází jednu vydařenou pecku za druhou. Kytaristé Patterson Hood a Mike Cooley (též banjista) a baskytaristka Shonna Tucker jsou šikovnými autory a přestože jejich čtrnáct písní na Go-Go Boots zabere více než hodinu, na slabší místo nenarazíte.

Eilen Jewell – Queen of the Minor Key
Nenápadná dvaatřicetiletá písničkářka Eilen Jewell vytrvale koncertuje a natáčí jedno pozoruhodné album za druhým. Po albu Butcher Holler: A Tribute to Loretta Lynn, které v roce 2010 věnovala svému velkému vzoru, se vloni vrátila k vlastní tvorbě. Čtrnáct písniček nevelkého rozsahu se sice s přehledem vejde do 38 minut, ale opět stojí za to. Spojení tradiční country, klasického rocku a lehce nahořklého hlasu Eilen podepřené o osobitý sound doprovodné kapely vedené kytaristou Jerry Millerem spolehlivě zasahuje citlivé duše.

Gillian Welch – The Harrow & the Harvest
Neuvěřitelných osm let trvalo čekání na nové album jedné z nejlepších písničkářek současnosti Gillian Welch. Ve spolupráci s Davidem Rawlingsem připravila uhrančivou kolekci melancholických a křehkých písní navazujících na to nejlepší z tradice amerických lidovek. Milostné a občas docela drsné balady se střídmým doprovodem kytary, banja či harmoniky se pomalu ale jistě vrývají do duše posluchače a nutí ho ke stálým návratům. Server www.americansongwriter.com označil toto album jako druhé nejlepší (tím prvním bylo The Whole Love kapely Wilco, o němž bude ještě řeč), které bylo v roce 2011 natočeno a pro čtenáře No Depression se stalo dokonce nejoblíbenějším.

Joe Henry – Reverie
Joe Henry je jedinečnou a obtížně zaškatulkovatelnou postavou americké hudební scény. Prosadil se na začátku devadesátých let svými countryově orientovanými alby, načež zamířil do alternativních rockových vod, aniž by si odpustil výlety do oblasti soulu a jazzu. Jako producent má na svém kontě nahrávky fenomenálního afrického zpěváka Salifa Keity, folkaře Ramblin‘ Jack Elliotta, písničkářky Lisy Hannigan, kapely Carolina Chocolate Drops a mnoha dalších. Na novém albu opět spolupracoval s kytaristou Marcem Ribotem (z kapely Toma Waitse). Reverie je hudebně pestré album se všemi myslitelnými příchutěmi „americany“.

Lucinda Williams – Blessed
Jako producenta nového alba Lucinda Williams poprvé zvolila zkušeného Dona Wase a udělala dobře. Blessed je nejen optimističtější než alba minulá, ale také vyrovnanější a zcela jistě nejlepší od desky World Without Tears z roku 2003. Z hostujících muzikantů je nejvýraznější Elvis Costello, jehož kytara dodává písni „Seeing Black“ zvláštní palčivou atmosféru. Lucinda Williams patří k nemnoha umělcům typu Leonarda Cohena, Neila Younga či Boba Dylana, kteří kráčejí svojí vlastní cestou a nechávají za sebou dlouhou řadu nezapomenutelných písní.

Low Anthem – Smart Flesh
Zkřížit country s minimalismem a jako zásadní nástroj použít harmonium vyžaduje obrovský kus sebevědomí a muzikantské odvahy. Trojice Low Anthem způsobila před dvěma lety svým albem Oh My God, Charlie Darwin značný rozruch a novinka Smart Flesh byla očekávána s velkým zájmem. Svého předchůdce sice nepřekonala, ale i tak je co poslouchat a lze přemítat nad tím, jak může poklidná, tichá a volně plynoucí píseň ukrývat takřka nekonečné množství energie.

Lydia Loveless – Indestructable Machine
V jedenadvaceti letech má Lydia Loveless za sebou více než slušné muzikantské zkušenosti. Od třinácti let hrála s honkytonkovou kapelou a už tou dobou začala psát své první písně. Vedle zemité country music ji ale začal stále víc a víc ovlivňovat rokenrol a punk. První album The Only Man si vydala vlastním nákladem, druhé Indestructable Machine vyšlo u nezávislého labelu Bloodshot Records zaměřeného na „insurgent country music“ – ničím nesvazovanou buřičskou verzi žánru (vydávají zde např. Bobby Bare Jr. nebo Justin Townes Earle). Indestructable Machine je přesvědčivou hudební i textovou výpovědí mladé cow-punkové divoženky.

Sarah Jarosz – Follow Me Down
Mladičká zpěvačka, mandolinistka i autorka v jedné osobě si na své druhé album přizvala řadu hostů zvučných jmen. Přestože zde hrají Béla Fleck a Noam Pikelny na banjo, Jerry Douglas na dobro a lap steel, Vince Gill a Shawn Colvin zpívají doprovodné vokály, všemu kraluje Sarah Jarosz a její jedinečný hlas, jeden z nejkrásnějších, jaké se v novém tisíciletí na folkové scéně objevily. Vedle řady autorkých písní Sarah zařadila na album i několik coverů, z nichž Dylanova „Ring Them Bells“ je prostě dokonalá.

Slim Cessna’s Auto Club – Unentitled
Countryový gospel říznutý punkem, kříženec Gogol Bordelo s apalačskými tradicemi, vražedná energie i duchovní poselství. Kapela seskupená kolem frontmana Slima Cessny oslaví letos už 20 let své existence. Hrál v ní i David Eugene Edwards, jehož kapely 16 Horsepower a Woven Hand patří k pilířům alt-country. Současní Slim Cessna’s Auto Club přinášejí syrové absurdní divadlo plné démonů a hrůz – děsivé, ale zároveň očistné.

Tom Russell – Mesabi
Hned úvodní píseň Mesabi hudebně i textově odkazuje k Bobu Dylanovi, jehož A Hard Rain’s A-Gonna Fall je přítomna ve výtečné verzi, ve které se k Tomu Russellovi přidává Lucinda Williams a Calexico. Muzikanti této kapely mají zásadní podíl na mexickém zvuku alba a skvěle souzní s jedinečným Russelovým písničkářstvím. Není bez zajímavosti, že v několika skladbách hraje na kontrabas Viktor Krauss, který se podílel i na albu Pavla Bobka Víc nehledám.

Wilco – The Whole Love
V sedmnáctém roce své existence natočilo Wilco album srovnatelné s dosavadními vrcholy Yankee Hotel Foxtrot a Summerteeth. Kapela působí neuvěřitelně kompaktně a dokazuje, jaká muzika může vzniknout, sejde-li se parta tvůrčích muzikantů schopných dokonale skloubit své jedinečné nápady. A navíc – invence frontmana a hlavního autora písní Jeffa Tweedyho se zdá být nevyčerpatelná…

Počet 12 alb je vyčerpán a podle očekávání zjišťuji, že na mnohá další (a zcela jistě neméně dobrá) se nedostalo. Jen tak namátkou: Brad Paisley – This Is Country Music, Decemberists – The King Is Dead, Felice Brothers – Celebration Florida, Hank III – Ghost to a Ghost/Gutter Town, Miranda Lambert – Four The Record, Pistol Annies – Hell on Heels, Steve Earle – I’ll Never Get Out Of This World Alive, VA – Lost Notebooks Of Hank Williams…

Rok 2011 zkrátka byl, alespoň po hudební stránce, rokem dobrým a úrodným. Co nám přinese ten nadcházející?