Zpěvák a kytarista Merle Haggard patří k nejvýznamnějším umělcům, kteří se objevili na countryové scéně v šedesátých letech minulého století.
Je téměř nemožné oddělit Haggardovu hudbu od jeho života, který byl a je natolik pestrý, že stojí za to rozepsat se o něco podrobněji. Merle Haggard se narodil 6. dubna 1937. Jeho otec hrával na housle v tanečním baru, ale pod nátlakem své ženy toho později zanechal. Když bylo malému Merle Haggardovi devět let, otec zemřel na mozkový nádor. Po jeho smrti se začala projevovat Merleho vzdorovitost a nepoddajnost. Matka, ve snaze srovnat svého neposlušného syna, ho nechala umístit do dětského nápravného centra. Ve dvanácti letech dostal Merle od svého staršího bratra kytaru. Brzy poté se zamiloval do country hudby, zejména do písniček Boba Willse, Lefty Frizzella a Hanka Williamse. Podle nahrávek z jejich gramofonových desek se pak sám začal učit hrát na kytaru.
Zůstával ale dál rebelem a v pouhých čtrnácti letech utekl se svým kamarádem z domova do Texasu. Živili se všelijak, pomáhali si krádežemi i loupežemi. Po několika měsících se podařená dvojice vrátila zpátky do Kalifornie. Při krádeži byli chyceni a Merle Haggard putoval na čas zpět do nápravného centra pro mládež. Po propuštění pracoval jako kuchař, pomáhal řidičům náklaďáků. Jako patnáctiletý byl poslán do studia, ale i tato léta byla naplněna chozením za školu a drobnými krádežemi.
Mezitím se přihodila událost, která významně ovlivnila další Haggardovu životní dráhu. Před koncertem Lefty Frizzella v Bakersfieldu se mu podařilo s několika kamarády vniknout do zákulisí a zapívat Frizzelovi několik písní. Toho zaujaly na tolik, že umožnil Haggardovi, aby je mohl předvést publiku ještě před svým vlastním vystoupením.
V následujících letech jel život Merle Haggarda po dvou kolejích. Přes den pracoval na ropných polích nebo na farmách, po večerech hrával bakersfieldských klubech. V roce 1956 se oženil. Svoje finanční problémy se rozhodl vyřešit loupeží, při které byl zadržen. Byl odsouzen a poslán do vězení v San Quentin. Tam strávil téměř tři roky a poté byl podmíněně propuštěn. V roce 1960 se vrátil zpět do Bakersfieldu a také do jeho klubů. V té době nahrál i své první nahrávky pro malou místní firmu Tally Records.
Bakersfieldská hudební scéna se výrazně odlišovala od nashvillské. Jejím nejvýraznějším představitelem byl Buck Owens. Zněla zde zejména hudba tančíren okořeněná prvky western swingu, hudba o poznání „električtější“ než tomu bylo v country zvykem. To vše mělo na Haggarda pochopitelně vliv.
V roce 1962 se v Las Vegas seznámil s majitelem jednoho z tamních klubů Wynnem Stewartem. Jeho skladbu Sing a Sad Song pak v roce 1963 nahrál pro Tally Records. Ačkoli měla tato firma minimální distribuční síť, stala se tato píseň hitem a na počátku roku 1964 se vyšplhala až na devatenácté místo countryové hitparády. Po úspěchu písně My Friends Are Gonna Be Strangers přešel Haggard ke Capital Records.
Zformoval svoji doprovodnou skupinu, kterou podle svého hitu pojmenoval the Strangers. Následovala celá řada úspěšných nahrávek. V roce 1966 se dostaly do Top10 hned tři jeho písně : Swinging Doors, The Bottle Let Me Down a I’m a Lonesome Fugitive (ta se stala dokonce hitem číslo 1). Academy of Country Music Awards ho zvolila zpěvákem roku.
S dalšími písněmi přibývaly i úspěchy. Nelze opominout takové hity jako Branded Man, Sing Me Back Home, The Legend of Bonnie and Clyde, a Mama Tried. Ve svých skladbách se Haggard stále více vracel ke své minulosti a dále piloval svůj osobitý skladatelský rukopis.
Během roku 1968 natočil své první koncepční album Same Train, Different Train: A Tribute to Jimmie Rodgers. V roce následujícím pak zabodoval třemi svými singly: Hungry Eyes, Workin‘ Man Blues a Okie from Muskogee (známá píseň odmítající hnutí hippies). Tou dobou získával jedno ocenění za druhým (i jeho kapela Strangers byla v letech 1969–70 vyhodnocena jako nejlepší country skupina).
Na začátku sedmdesátých let vydává album A Tribute to the Best Damn Fiddle Player in the World, které věnuje svému velkému vzoru Bobu Willsovi. V roce 1972 mu tehdejší guvernér státu Kalifornie Ronald Reagan uděluje milost za jeho veškerá předcházející provinění. Z řady hitů pocházejících z těchto let jmenujme například If We Make It Through December. Krátce před smrtí Boba Willse si Merle Haggard zahrál na jeho posledním albu. Ten mu pak svoje slavné housle odkázal…
Na konci sedmdesátých a na začátku osmdesátých let (po přestupu od Capitol Records k MCA) pokračovala pro Merle Haggarda úspěšná éra. Objevil se také ve filmu Clinta Eastwooda, odkud pochází jejich úspěšný duet Bar Room Buddies. Po přechodu k Epic Records natáčí mimo jiné album duetů s Georgem Jonesem. Velký hit Pancho and Lefty nazpíval společně s Willie Nelsonem.
S nástupem nové vlny country zpěváků v polovině osmdesátých let začíná Haggardova sláva pomalu uvadat. Je přitom zajímavé, že mnozí z nich, jako například George Strait či Randy Travis, byli Haggardovou hudbou značně ovlivněni. I když se výraznější úspěchy v té době Haggardovi vyhýbaly, jeho hudba zůstávala stále výjimečná a kvalitní.
V roce 1994 byl Merle Haggard zvolen do Country Music Hall of Fame.