TOPlist

Widgetized Section

Go to Admin » Appearance » Widgets » and move Gabfire Widget: Social into that MastheadOverlay zone

Juwana Jenkins: Country i blues je stará hudba s kořeny

Na seznamu hvězd letošního ročníku hudebního festivalu Stodola Michala Tučného najdeme i jméno Juwany Jenkins. Američanky, která již 15 let žije v Praze, kde pracuje jako lektorka komunikačních a prezentačních dovedností. Kromě toho ale také působí i jako bluesová zpěvačka, vystupuje s All-Star Mojo Bandem a také s kapelou St. Johnny. Právě s touto formací se objeví v sobotu 24. srpna 2013 i v Hošticích u Volyně. Při této příležitosti vznikl následující rozhovor převážně o Juwanině muzice, ale také o tom, na co se mohou těšit právě návštěvníci Stodoly Michala Tučného.

Juwana Jenkins (Foto: Archív Juwany Jenkins)

Juwana Jenkins (Foto: Archív Juwany Jenkins)

Pocházíte z Filadelfie, jak došlo k tomu, že jste přesídlila do Evropy?
Evropu jsem měla v hledáčku již hezkou chvilku, ale do Prahy jsem se dostala spíše ze zvědavosti než plánovaně. V devadesátých letech jsem žila v jihokorejském Soulu, kde jsem potkala několik lidí, kteří navštívili Prahu. Z vyprávění jsem vyslechla, že tito cestovatelé byli fascinováni pražskou kulturní scénou, architekturou i celkovou krásou města. Rozhodla jsem se zkusit chvilku žít v Praze na vlastní kůži. Vzhledem k tomu, že zde žiji 15. rokem, je vidět, že se mi život v ČR zalíbil.

V České republice jste známa jako bluesová zpěvačka, vaše začátky ale byly gospelové. Chtěla jste se už od malička věnovat hudbě? A proč padla volba právě na gospel?
Hudba mne provázela po celý život. Odmalička jsem zpívala ve sboru, doma, ve škole a v kostele s celou rodinou. Když si v duchu vybavím svoji rodinu – mámu, tátu, dvě mladší sestry, babičku, dědu, strejdy a tety, tak všechny vidím, jak jsou v kostele a zpívají gospelové písně. V gospelovém sboru jsem byla od dětských let a udržela jsem se v něm po celou školní docházku. Později jsem si prozpívala cestu i do univerzitního divadla. Gospel mi imponuje, protože sjednocuje posluchače i zpěváky, povznáší mysl a je to velmi silný žánr. Pokud se podíváte na gospelové skladby pod drobnohledem, uvidíte, že jsou více o otevřenosti a ochotě, která vychází ze srdce a nejhlubších pocitů duše. Gospel hodně ovlivnil můj přístup k muzice jako takové, ke zpěvu i ke skládání. To mě na nich nikdy nepřestalo fascinovat, a proto jsem se gospelu dlouho věnovala.

Jak složité bylo pro vás, jako Američanku, získat angažmá zpěvačky v nějaké české kapele? A jakou cestou jste dospěla až k vaší spolupráci s formací Tonny Blues Band?
Rok po příjezdu do Čech jsem již psala a zpívala pro skupinu Double Deckers, ve které jsem také působila jako front woman. Double Deckers jsem opustila v roce 2000, a následovalo mé další frontmanské angažmá v Tonny Blues Band. Tony Smrčka je důležitou postavou české bluesové scény a je velmi těžké najít bluesového muzikanta, který si s ním ještě nezahrál. Seznámili jsme se zcela náhodou, když jsem kupovala nový mikrofon. První obchod, do kterého jsem vešla, vedl Tony. Náhodou si mě pamatoval z jednoho vystoupení v Malostranské besedě. Mezi řečí se mě Tony zeptal, jestli jsem zpěvačka. Odpověděla jsem, že ano, a později jsme začali spolupracovat. Jak se naše spolupráce vyvíjela, je patrné z toho, že jsme spolu strávili celou dekádu. Otextovala jsem většinu písniček pro album Ten After Ten, které vyšlo v roce 2010 na počest oslavy desetiletého výročí naší spolupráce.

Velmi zásadní pro vaši kariéru bylo také setkání s hráčem na foukací harmoniku Charliem Slavíkem, jak došlo k vašemu setkání a co rozhodlo o vaší další spolupráci?
Jak jsem potkala Charlieho… Jeden večer před čtyřmi lety jsem se vypravila na představení nového hudebního projektu. Ačkoli na podobné akce často nechodím, chtěla jsem poznat nové a zajímavé lidi. Jedním z vystupujících byl také Charlie a pojetí hudby mi učarovalo. Později mi Charlie představil bluesové jamy, kde hostoval. Jedna z těchto akcí neunikla pozornosti Ondřeje Bezra, dramaturga festivalu Šumperk Blues Alive. Slovo dalo slovo, a Ondřej nás oslovil s nabídkou vystoupení na tomto festivalu. Rádi jsme přijali, ale na pódiu jsme se chtěli ukázat s originální skladbou. Vznikla tedy píseň The Blues Keeps You Alive, se kterou jsme na šumperském Blues Alive slavili úspěch. Charlie poté navrhl, že bychom mohli zkusit rozjet vlastní old-school bluesový projekt. V tom nás podporoval i náš polský agent, tak jsme se rozhodli vytvořit album a pojmenovali jej po naší společné prvotině.

Na vašem nejnovějším albu The Blues Keeps You Alive máte především vlastní autorské skladby. Jak vznikají vaše písně, je nejdříve hudba a potom slova, nebo naopak? A jakou roli pro vás při psaní písní hrají vaše aktuální emoce?
Tvůrčí proces záleží na každé skladbě zvlášť. Některé písně jsou inspirované vlastními zkušenostmi, takže jsem nejdřív vyjádřila své pocity slovy. Takových příkladů je na albu hned několik – Never Say I Love You, Please Don´t Make Me Late, Yeah, Daddy, This Bed Ain´t Big Enough a Last Night Memphis. K těmto skladbám vznikly nejprve texty, a pak se hledal ten správný groove, abychom přesně vyjádřili význam těchto slov. V ostatních případech to bylo opačně. Někdo mi přinesl starý old-schoolový riff, abych na něj napsala text. Charlie mi donesl melodie ke skladbám The Blues Keeps You Alive a Juke Joint. Někdy jsem úplně změnila slova, aby se ke skladbě více hodila.
Při textování skladeb mi nejde o aktuální emoce. Spíše ke slovu přicházejí ty minulé, ale neuspořádané. Je to zvláštní proces, při kterém se vypořádávám s nespočtem myšlenek, které se usídlily v mé hlavě a s nepříjemnými pocity, které útočí na mé srdce. Bolest. Zmatek. Smutek. Zklamání. Frustrace. Podráždění. Mrzutost. Po čase chaosu ale vždy zavládne pořádek. Psaní skladeb je pro mne očisťující záležitostí.

Vaším civilním povoláním je lektorka komunikačních a prezentačních dovedností. Využíváte zkušenosti ze své profese také ve své hudební činnosti a pokud ano, tak jak?
Samozřejmě. Hudba je přece jen jinou formou komunikace mezi mnou a publikem. Píši a zpívám písně vyjadřující smutek i radost. Chci, aby posluchači věděli, že nejsou sami, když zažívají tyto emoce. Každý z nás bez ohledu na věk, národnost a zájmy se tak cítí. Zde třeba pomáhají profesní zkušenosti. Připomínám si, že nezpívám pro sebe, ale pro publikum. Že zpívám o lásce, radosti a bolesti, abych se dostala blíže lidem sedícím naproti pódiu. Když se to podaří a moje vystoupení má na někoho pozitivní efekt, je to skvělý pocit.
Pamatuji se, že jsem jednou otevírala s kolegy bluesmany koncert Micka Taylora z Rolling Stones v Lucerně. Po koncertu přišel za mnou jeden mladík, který mi řekl: „Dneska večer jsem se cítil mizerně, ale pak jsem uslyšel Váš hlas, a už je mi líp.“ Připomnělo mi to, proč vlastně zpívám.

Vaší dvorní kapelou je All-Star Mojo Band, na Stodole Michala Tučného ale vystoupíte společně s bluesovou formací St. Johnny. Jak došlo k této spolupráci?
Když jsem poznala Charlieho Slavika, hrál s Jenem „St. Johnnym” Stehlíkem v kapele St. Johnny and The Sinners. Často mě zvali, jako hosta, na svá vystoupení. St. Johnny je bluesový kytarista, jež má osobitý a autentický hudební styl. Proto jsem s ním také spolupracovala při natáčení alba The Blues Keeps You Alive, kde odehrál polovinu písniček. Jeho sóla jsou nejlépe slyšet ve skladbách Please Don’t Make Me Late a Yeah, Daddy. Kromě blues, St. Johnny hraje nádherné cover verze klasických country písní, jako například Blues Folsomské věznice. Z toho plyne, že mé první vystoupení na Stodole Michala Tučného proběhne za jeho doprovodu.

Ve večerním programu Stodoly budete zpívat např. country-bluesovou klasiku Hanka Williamse You Win Again nebo českou verzi velkého hitu Bucka Owense Together Again (Až přijde ten den), proč jste si vybrala zrovna tyto písně?
Prošla jsem celý repertoár Michala Tučného a hledala jsem skladby, které bych mohla zazpívat ze srdce. You Win Again sice může být country písnička, ale příběh jež vypráví a její tón jsou jako vystřižené z bluesového žánru! Ta melancholie a beznadějná frustrace jsou tak silné až srdceryvné emoce. Hned jsem věděla, že tuhle skladbu musím zazpívat. Na druhé straně, katalog byl řazen abecedně a začínal od „A” a Až přijde ten den byla první skladba, která mě chytila za srdce. Je jednoduchá, vzdorná a rezolutní, takže jsem si živě dokázala představit, že ji zazpívám upřímně.

Je pro vás těžké zpívat v češtině?
Čeština je náročným, ale krásným jazykem, kterým ráda mluvím a už se těším, až si v něm i zazpívám! Přiznám se, že při letošní Stodole Michala Tučného budu debutovat na veřejnosti se svým zpěvem v češtině. Je pro mě vzrušující, že si budu moci od srdce zazpívat tak ryzí píseň jako Až přijde ten den.

Jaký je váš vztah ke country music?
Vzhledem k tomu, že country a gospel ve své době hrála a zpívala stejná kategorie lidí, je mi tato hudba jasná. Oba žánry jsou mi totiž velice blízké. Jako dítě si pamatuji na maminku připravující nedělní snídani, jak si v kuchyni pouští country. Poté jsme odešli všichni do kostela, kde jsme zpívali gospel. Vyrůstala jsem na Minnie Pearl v populární televizní show „Hee- Haw“. V dospělosti jsem se přestěhovala do korejského Soulu a rychle se naučila „two-step“ s „friends in low places“, kteří rádi tancovali do rytmu Cotton-Eyed Joe. Jako zpěvačku mě inspirovala silná upřímnost Johnnyho Cashe, křehká síla Dolly Parton a hřející vášeň Patsy Cline. Slavná bluesová zpěvačka Etta James řekla, že když byla malá, chtěla se stát country hvězdou. Country je zkrátka zakořeněná v americkém životě.

Přelily se některé vaše pocity, které chováte ke country hudbě, do blues?
Country hudba a její různé styly a žánry mě provázely od narození až dodnes, kdy slavím 15. výročí kariéry frontwoman. Můžete si také všimnout, že ve skladbách Never Say I Love You a Cookin’ out Doors na albu The Blues Keeps You Alive se dají najít prvky country hudby. Toto spojení blues a country bude také vidět v příštích skladbách, které připravuji pro tento rok se svou kapelou.

 

 

Juwana Jenkins na webu
Web: www.juwanajenkins.com
Facebook: www.facebook.com/juwana.jenkins.page
YouTube: www.youtube.com/user/juwanajenkins

avatar Autor: on 15.8.2013. Filed under Headlines,Rozhovory. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0. Both comments and pings are currently closed.