TOPlist

Widgetized Section

Go to Admin » Appearance » Widgets » and move Gabfire Widget: Social into that MastheadOverlay zone

Paleček a Janík slaví 40 let společného hraní!

Paleček a Janík (Foto: M. Kubica)Celých čtyřicet let spolu hrají i skládají písničky pánové Miroslav Paleček a Michael Janík.
Na počest těchto jinak nenápadných písničkářů vydal před nedávnem Supraphon výroční dvojcédéčko „Hele lidi… (40 písniček / 40 let spolu“). Od úvodní zlidovělé „Hele lidi“ až po závěrečnou nostalgickou „Navěky tu přeci nejsi“ přináší velice citlivě vybranou kolekci skladeb představující dvojici ve všech jejích typických polohách. V připravované recenzi se budeme těmto dvěma kotoučkům plným poetických, úsměvných i „hebce protestních“ songů věnovat podrobněji. O výběr písní se postaral Miroslav Paleček a CountryWorld ho při této příležitosti požádal o zodpovězení několika otázek:

Již čtyři desítky let hrajete s Michaelem Janíkem své písničky. Vraťme se ale k vašim začátkům. Jak jste se vlastně dali dohromady a co vás přivedlo k psaní písniček?
Poznali jsme se na zpěvácké soutěži TALENT 1967, kde jsme oba svorně neuspěli. Půjčil jsem si od Michaela kytaru, svoji jsem tehdy ještě ani nevlastnil, Michael soutěžil už se svou písní, já se pokoušel oslovit porotu přednesem písně Sbohem lásko. Marně! Pár měsíců poté jsme se náhodou potkali na Václavském náměstí, zašli spolu na pivo, a tam se dohodli, že od Nového roku 1968 začnem spolu hrát a případně se pokusíme i o svoji vlastní tvorbu.
Dohoda nám vydržela až do dnešních dnů a věřím, že ještě dlouho vydrží.

Při poslechu vašich písniček si nelze nepovšimnout charakteristického dvojhlasu. Začínali jste v době největší slávy Simona a Garfunkela. Do jaké míry vás tito pánové ovlivnili?
Žádné vzory jsme neměli, ale je fakt, že nás Simon s Garfunkelem nějakým způsobem uhranuli, stejně jako Donovan, Dylan, Beatles a vůbec hudba a atmosféra 60. let minulého století.

Jak své písničky skládáte? Vznikají dříve texty, melodie nebo se vaše dílka rodí úplně jiným způsobem?
Vyzkoušeli jsme snad všechny způsoby, ale nedokážu říct, který z nich bychom nejvíc preferovali. Možná ten, který jsme začali používat už v našich začátcích. To jsme se zkrátka sešli, já přinesl nějaký melodický nápad, který jsem do omrzení opakoval tak dlouho, až se Michaelovi zalíbil a přičinil na melodii pár veršů, pak jsem pokračoval s melodií já, pak zas Michael s textem a to vše tak dlouho, dokud nebyla píseň hotová.

Některé vaše písně přinášejí jemnou poezii, jiné srší ostrými satirickými šlehy. Co rozhoduje o tom, jaká píseň vznikne?
Já jsem přes hudbu, Michael přes texty, takže otázka spíš míří na něho. Nicméně si myslím, že poetické a romantické texty vznikají většinou podle nálady nabídnuté melodie, u satirických písní vzniká nejdřív text, ale výjimka potvrzuje pravidlo, může to být úplně jinak, třeba i naopak. Návod na to neexistuje.

V průběhu let jste projezdili křížem krážem celou naši republiku, hráli jste na nejrůznějších místech, v malých sálech i na velkých festivalech. Začínali jste ale, pokud vím, na Karlově mostě. V jakém prostředí se vám hraje nejlépe?
Když prožijete něco mimořádného a je to navíc poprvé, tak na to do smrti nezapomenete. V našem případě je to Karlův most, socha sv. Kajetána, podzim 1968.
Jinak našim písničkám a našemu projevu vždycky slušelo víc divadlo Semafor a folkové kluby než sokolovny a haly. Plzeňská Porta koncem 80. let a Lochotínský amfiteátr s kapacitou přes 25 000 posluchačů byl světlou a milou výjimkou.

Přiznám se, že i když jsem vás (jako malý klouček) slýchával už v časech vašich začátků a v průběhu pozdějších let navštívil řadu vašich koncertů, pamatuji také doby, kdy jste nebyli tak „viditelní“. Je známé vaše působení v Semaforu. Co jste ale jinak celá ta léta dělali?
My jsme nikdy nepatřili k těm, co plnili a plní titulní stránky novin a časopisů, a naše písně nikdy neatakovaly několikrát za den posluchače stanic jak rozhlasových, tak i televizních. A asi také právě proto jsme si po celá ta léta udrželi svou pomyslnou laťku a poklidné tempo našeho hraní, skládání a vystupování.

Na desce Kukátko s vámi hrála i tzv. „Studiová skupina Pavla Fořta“ tvořená muzikanty jako byli Petr Kalandra či Ivan Kadaňka. Neměli jste někdy touhu přijmou nějaké členy i pro běžné koncertování?
Ve studiu nám naši kamarádi muzikanti už mockrát pomohli a určitě ještě pomohou, ale na harcování po vlastech českých a moravských zůstáváme sami, začínali jsme na Karlově mostě jako obyčejní písničkáři a jako takoví možná pod Karlovým mostem jednou i skončíme.

Mnohé vaše písně zlidověly a hrají se u táboráků či v hospodách. Stalo se vám někdy, že jste s nimi setkali v cizím podání?
Párkrát jsem u toho byl a přiznám se, že je to docela fajn pocit.

Výběr písní pro supraphonské dvojalbum jste měl na starosti vy. Čím jste se při sestavování čtyřicítky písniček řídil?
Snažil jsem se zmapovat celých 40 let, ale nebylo to tak jednoduché, jak se mi zpočátku zdálo. Vyposlechnout poctivě celý archiv mi dalo docela zabrat. Navíc jsem byl limitován faktem, že mohu do sestavy použít až na výjimky pouze nahrávky, které jsou v majetku Supraphonu. Naštěstí ale Supraphon mou představu akceptoval a výjimek bylo nakonec dost, a tak se mi snad podařilo do výběru vtěsnat vše podstatné. Někdy jsem měl sice pocit, že 40 písní je málo a na některé se nedostane, ale tak už to holt chodí. Bilanční 2CD uvádí píseň „Hele lidi“, následují písně z naší první LP desky a písně z období 1969–1973, první CD končí „Prodavačem limonád“. CD2 zahajuje „V noci létám“ a výběr z LP Kukátko, následují písně z let osmdesátých a devadesátých a v závěru zazní „Navěky tu přeci nejsi“, kdy jakoby obloukem se vracíme k písničkám pouze s kytarovým doprovodem a dvojhlasem.

Jak se díváte na současnou českou písničkářskou scénu? Až na výjimky se z ní vytratil kritický duch a folkové rebelantství. Doba si o něco takového ale přímo říká. Co vy na to?
Obávám se, že se v ní příliš neorientuji, zaregistroval jsem sice spoustu nových jmen, ale nenašel jsem zatím čas zajít na jejich koncert. Za poslední léta mě napadá snad jenom Radůza, ale někdo další se zákonitě musí vyklubat.

Máte za sebou úctyhodných čtyřicet společných let. Jak ještě dlouho hodláte s Michaelem Janíkem muzikantskou káru táhnout?
Tak dlouho, dokud udržíme kytary v rukách.

Děkuji za rozhovor a přeji vám oběma, ať se vám daří a ať ty kytary udržíte v rukou ještě hodně, hodně dlouho.

Paleček a Janík (Foto: M. Kubica)
avatar Autor: on 2.4.2007. Filed under Rozhovory. You can follow any responses to this entry through the RSS 2.0. You can leave a response or trackback to this entry

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

*