Představovat Rattlesnake Annie českým čtenářům je zcela jistě zbytečné, neboť její dlouholetá spolupráce s Michalem Tučným i pozdější množství koncertů v České republice jsou velmi známé. Setkal jsem se s ní během ceremoniálu German Country Award 2005 v německém Erfurtu 29. ledna 2005 a natočil jsem s ní rozhovor. Anka byla velice milá a ochotně vyprávěla o svém dětství, hudebních začátcích, o svých aktivitách v Japonsku, o současných plánech a o novém albu. Když přišla řeč na Michala Tučného, tak se úplně celá rozzářila. Podle svých slov velmi ráda vzpomíná na své návštěvy Čech a již se moc těší, až se letos v srpnu opět zúčastní Stodoly Michala Tučného v Hošticích u příležitosti 10. výročí Michalovy smrti.

Vyrůstala jsi na bavlnových a tábákových plantážích nedaleko hranic Tennessee a Kentucky. Mělo toto prostředí nějaký vliv na Tvoji hudbu?
Ano. Myslím, že nejvíce moji hudbu ovlivnilo to, že jsme neměli elektřinu a každý člen rodiny měl nějaký hudební nástroj. Měli jsme hudební nástroje dřív než jsme měli auto, dřív než jsme měli elektřinu a dřív než jsme měli krytinu podlahy. Hudba byla zkrátka naším každodenním chlebem. Vyrůstala jsem v hudebním prostředí a byla jsem k hudbě předurčena. Své první peníze jsem si vydělala v osmi letech právě hraním.
Z počátku jsi vystupovala s Gallimore Sisters. Kdy a proč jsi se rozhodla zahájit sólovou dráhu?
Uvědomovala jsem si, že všechny mladé ženy byly připravovány na to, že se jednou stanou manželkami farmářů. Ale já neměla ráda práci na farmě. Milovala jsem hudbu. Takže když mi bylo 16 let, vzala jsem kytaru a odjela do Memphisu a snažila se hrát blues. A mé dvě sestřenice, které zpívaly v Gallimore Sisters, se opravdu vdaly velice brzy, což mě děsilo. A já vědela, že musím utéct ze života, který byl pro mne uchystán jakožto pro jižanskou ženu. Musela jsem prostě pryč.
Proč Rattlesnake? Proč jsi si zvolila právě toto jméno?
To jméno si vybralo mě. Má babička mi říkala Rattlesnake. Je to symbol uzdravení kmene Cherokee. A hlavním důvodem bylo, že jsem jako dítě neměla strach z hadů. Nevím proč. A je běžné, že na jihu má všechno své jméno: každá kráva, každý kůň, každé auto, každý truck, každé dítě. Máme jména, přezdívky.
Kdy jsi se poprvé dozvěděla o malé zemičce uprostřed Evropy?
Již od útlého mládí jsem snila o mezinárodní kariéře. A to bylo vždy mým cílem. Nevěděla jsem, kde je Česká republika. Mým prvním seznámením s cizinci byly fotografie Japonců, které muži přinesli z války, moji strýcové a děd. Když jsem pracovala na polích, tak jsem často přemýšlela o tom, že kdybych kopala opravdu hluboko, že bych na druhé straně uviděla malého Číňánka. Měla jsem tedy sen o celosvétové kariéře již od samého počátku. Od první chvíle, kdy jsem odjela do Nashvillu, jsem se začala rozhlížet, jak dostat svoji hudbu i za hranice Ameriky.
Jak začala spolupráce s Michalem Tučným a Zdeňkem Rytířem?
Nejdříve musím říci, že vztah s Michalem byla ta nejdůležitejší a nejkrásnější věc v mém životě. Začalo to v roce 1981 a způsob, jakým jsem byla pozvána do Čech, byl velice tajemný. Veškerá komunikace mezi námi probíhala skrze telegramy, ale ani jeden nebyl podepsán. Nikdo nic nepodepsal, takže nikdo nikdy nevěděl, s kým si vlastně píše. Když jsem přiletěla do Prahy v roce 1981 a otevřely se dveře, tak tam stál on – s květinami, v kabátě, s Martou a malými dětmi. Zamilovali jsme se do sebe od prvního okamžiku, co jsme se setkali. A myslím, že je to evidentní i v našich duetech a společných vystoupeních. Myslím, že náš vzájemný vztah byla zkrátka báječná věc.
Co se Ti na Michalovi nejvíce líbilo?
Měla jsem ráda jeho humor, jeho laskavost, jeho otevřenost. Byl skvělým hudebníkem a báječným zpěvákem. Měl osobní kouzlo, které dokázal využít při kontaktu s publikem. Jsem velice šťastná, že je i dnes stále milován a jeho vzpomínka žije. Myslím, že je to skvělé.
Kromě Michala jsi ale v Čechách spolupracovala ještě s dalšími umělci. Hrála jsi s Allanem Mikuškem, Danem Koredou a skupinou Newyjou.
Ano, sama jsem tyto lidi objevila. Když po pádu zdi vstoupila do Čech společnost Sony, tak ještě předtím, než jsem s nimi podepsala nahrávací smlouvu, jsem objevila Allana. Teď si nejsem přesně jistá, ale pravděpodobně mě s ním seznámila Michalova dcera Míša. Vzala jsem Allana do studia a za mé peníze jsme nahráli „Tam u nebeských bran“. Když jsem potom se Sony podepisovala nahrávací smlouvu, řekla jsem: „Prosím, vezměte se mnou také tohoto umělce.“ Cítila jsem, že potřeboval šanci. A pro českého umělce je velmi obtížné získat pozornost velkého labelu. Cítila jsem, že bylo mou povinností přivést tyto nové tváře. Pak jsem objevila i Dana a oba se stali součástí mého projektu ještě dříve, než jsem získala svůj kontrakt se Sony.
Tvá píseň „Letter to Olga“ je inspirována slavným dílem Václava Havla. Znáš blíže jeho tvorbu a pokud ano, jak na Tebe působí?
Jsem velkým čtenářem a zajímám se o politiky. Nemohu říci, jaké to asi bylo žít v komunismu. Všechny ty věci, které se tam děly, nedostatek svobody a tak dále… Já se tehdy začala zajímat o Havla. Uvědomovala jsem si, co se tenkrát v politice odehrávalo. A vždy jsem cítila, že mám k té situaci nějak blízko. Milovala jsem jeho tvorbu a to, jak při něm vždy stála Olga. Pro mě je to překrásný příběh.
Kdy jsi byla v Čechách naposledy?
Měla jsem v České republice turné v roce 1997 a bylo to velmi zajímavé. Hráli jsme v samých malých městech. Pak jsem se zúčastnila 5. výročí Michalovy smrti v Hošticích v roce 2000 a znovu se tam chystám letos.
Líbí se Ti festival v Hošticích?
Ano, je velice hezký. Byly tam spousty lidí. Bydlela jsem v domě s Martou a znovu jsem navázala vztah s rodinou. Je to moc fajn.
Během mnoha let jsi procestovala téměř celý svět. Kterou zemi máš nejraději?
Ale, to není fér! (smích). Samozřejmě si myslím, že nejdůvěrnější vztah jsem měla vždy s Čechy kvůli mnohaletému vztahu a hraním v mnoha městech. Opravdu se cítím být toho všeho součástí. V současnosti je to Japonsko, kvůli obchodu. Mám skutečně ráda Japonce, kteří mají druhou nejvyspělejší ekonomiku na světě a nezajímají se příliš o stáří. Věří, že stáří znamená moudrost a nejste nuceni mít vzhled panenky Barbie (smích).
Pozoruješ nějaké rozdíly v americkém, evropském a asijském přístupu ke country music?
Absolutně. Předně musím říci, že v Japonsku nevystupuji jako country zpěvačka. Tam není žádná country hudba. Moje hudba je spíše blues a zpívám více vlastních písní. Sony mi umožnilo vydat v Japonsku tři CD. Představili mě japonskému hudebnímu světu. Nejprve vydali „Indian Dream“, kde jsou pouze mé vlastní písně. Musíme si uvědomit, že country hudba mimo území Ameriky je povětšinou etnickou hudbou. Myslím, že country je součástí české kultury více než v jiných zemích. V Čechách má každý chatu a lidé jsou tak v těsném kontaktu s přírodou. Jsou tam skvělí bluegrassoví hráči, myslím, že mimo území USA jedni z nejlepších na světě. Také tady v Evropě, ať už hrajete třeba ve Francii, hrajete více blues a také vidíte kolem sebe více bluesové hudby. Nebo když se podívám do Švýcarska nebo na jih Německa, musíte dělat odlišnou show, pokud chcete hrát na jihu. Zkrátka to vidím jako etnickou hudbu a záleží to na kultuře té dané země a jak ji tam berou.
Loni v létě jsi byla na turné s Willie Nelsonem a Bobem Dylanem. Jaké to bylo?
Jsem s nimi moc ráda. Bylo to velmi zajímavé a bylo to skoro jako jeden velký cirkus. Byla to výpravná show s trucky se zvukovou aparaturou, trucky s podiem, trucky se světly. Byla to velmi zajímavá produkce. A bylo velice zajímavé vidět mladé lidi, kteří se zajímají o Boba Dylana. A samozřejmě, že mladí se také zajímají o Willieho. Willie koncertuje více než Bob Dylan a vždy nosí nějaké převleky. Byla to prostě zábava.
Mohla by jsi něco říci o svém novém albu?
Ano. Na tomto albu jsou samé staré písně. Většinou ty, které Willie napsal v 60. a 70. letech. Je tam mnoho překrásných a dojemných písní zachycujících Willieho vztahy s jeho dětmi, rozvody a dalšími sňatky a jeho lásky. Když jsem Williemu říkala, jaký projekt se chystám nahrát, tak jsem se ho zeptala: „Jakou píseň by jsi chtěl, abych nahrála? Jaká je tvá oblíbená?“ A on řekl „The Healing Hands of Time“. Na albu je to píseň č. 10.
Zjistil jsem, že na Tvém albu hrají hvězdní hudebníci jako Mark Castevens a další.
Ano. Ve skutečnosti Mark hrál již na mém albu vydaném u CBS v roce 1987. Byl tím pravým, koho jsem chtěla na tomto projektu. Chtěla jsem tohoto kytaristu, aby mohl hrát akusticky, stylem, jakým hraji já, ovšem mnohem mnohem lépe (smích). Bylo skvělé s ním pracovat. Při natáčení alba jsme měli volnou ruku a o všech písních jsme se radili. Toto je třetí album, na kterém jsem pracovala s baskytaristou Mikem Bubem. A samozřejmě jsem hodně spolupracovala také s Lloydem Greenem. Když posloucháte album, zjistíte, že je celé akustické, vždy s jedním vedoucím nástrojem. Například v jedné písni jsem použila pouze akordeon. V jiné zase Willieho sestra Bobby hraje na piano. Vždy je obsažen pouze jeden nástroj.
Jaké jsou Tvé plány pro tento rok?
Vydržet a nepřestat. Píši písně pro nové album a chystám se na turné do Mexika. Písně, které mi přinesly největší úspěch po celém světě, byly „Indian Dream“, „Adios Last Cowboy“, „Goodbye to a River“… „Goodbye to a River“ je fantastická. Její myšlenka stále žije. Nyní bych se chtěla více zaměřit na psaní nových písní. Mám ráda ty seriály jako pocta Hankovi Williamsovi a Williemu Nelsonovi. Dělám to ráda, ale také bych chtěla psát své vlastní písně. A to bude teď mým hlavním cílem.
OK, to je vše. Mnohokrát díky za rozhovor.
Také děkuji.