Když Michalu Prokopovi vyšlo v roce 2006 album Poprvé naposledy, vypadalo to, že bude možná poslední položkou v jeho diskografii. Jeden z  nejvýraznějších zpěváků (a v neposlední řadě též autorů) českého rocku v posledních dvou desetiletích příliš nenahrával, hodně času věnoval politice, pak své televizní talk show, a tak hlavně koncerty udržovaly kontinuitu jeho muzikantské dráhy. Zhruba před dvěma lety se začaly rodit nové písničky a myšlenka natočit další desku začala nabývat konkrétních obrysů. Ta byla dokončena letos a 30. října představena veřejnosti. Novinka Sto roků na cestě i série koncertů doprovázejících její vydání dokazují, že i v šestašedesáti letech je Michal Prokop stále ve skvělé formě.

Zatímco Poprvé naposledy nahrával Michal Prokop s kapelou, kterou šlo chápat víceméně jako studiovou, Sto roků na cestě se rodilo za přispění muzikantů, kteří s ním již několik let hrají. A je to znát velice dobře. Důrazný a čitelný zvuk, řízná kytara Luboše Andršta i zvukomalebné housle Jana Hrubého vytvářejí rámec písničkám, které jakoby přímo navazovaly na trojici alb z let osmdesátých. Michal Prokop, který si album ve spolupráci s bratrem Ivanem a Davidem Gaydečkou sám produkoval, se nepustil do žádných experimentů a natočil rockové písničky v duchu svých nejlepších opusů.  Jediné, co může jeho příznivce trochu překvapit, jsou zřetelné názvuky country v několika písních. Jinak je ovšem album Sto roků samoty jako celek dokonce rockovější a tvrdší, než to předešlé.

Důležitou součástí písní Michala Prokopa byly vždy texty. Vedle básníka Pavla Šruta se na albu objevuje nově jako autor Jan Lacina, zpěvákův spolupracovník z pořadu Krásný ztráty. Prokop si s texty obou svých přátel dobře rozumí, pěvecky si s nimi pohrává, jeho zpěv působí přirozeně a samozřejmě i v nejvypjatějších momentech.

Z dvanácti písní alba, jehož stopáž o půldruhé minuty přesahuje hodinu, zaujme hned napoprvé několik písní. Třeba Stodolní s vtipně výstižným refrénem (Tam kde hulily komíny / tam hulí se teď tráva / tam kde vyrudly dějiny / tam den až v noci vstává) a Skoumalovou melodií by se mohla velice dobře stát rádiovým hitem. To podstatné se ale odehrává ve chvílích, kdy Michal Prokop zpívá o tom, co tíží chlápka po šedesátce. Písně Sto roků na cestě a Zatmění, k nimž si sám napsal hudbu, jednoznačně patří k nejlepším, které kdy natočil. Další nádhernou melodii napsal Petr Skoumal. Kartáček na zuby bohužel v úvodu trochu trpí frázováním a některými rýmy (turban – urván), což je škoda, protože o kousek dál Pavel Šrut vkládá zpěvákovi do úst jedny z nejkrásnějších veršů na albu: „Bejvala jsi moje / Miss mokrýho trička / Zůstalo tu viset / Jako šibenička…“ Jednou z nejméně nápadných písní je lehce posmutnělá Silueta s nádhernými textovými obraty (Neumím tvoje ústa / nevím, co zašeptají / neumím tvoje řasy / když na nich hvězdy tají…), ve výsledku patrně vrchol celého alba.

Michal Prokop se na albu Sto roků na cestě mohl opřít také o výborné výkony členů své kapely i několika hostů. Vedle Luboše Andršta a Jana Hrubého tvoří její základ spolehlivá a svěží rytmika Zdeňka Wimpy Tichoty (baskytara) a Pavla Razíma (bicí). Každý nástroj hraje svoji roli, s písničkami si výtečně rozumí jak dechy Jiřího Šímy a Romana Kubáta, tak hammondky Jana Kořínka a klávesy Petra Skoumala. A skvěle přizvukují také ženské hlasy Báry Vaculíkové a Léni Yellow.

Desky Michala Prokopa vždy zdobily nápadité obaly, jinak tomu není ani u Sta roků na cestě. Karel Haloun a Luděk Kubík tentokráte vtipně přiřadili k veršům jednotlivým písní fotografie bot Lucie Raškovové a fotky Ivana Prokopa z průběhu natáčení.

Album Sto roků na cestě je dalším vydařeným počinem na poli klasického českého rocku, jehož kořeny sahají až do let šedesátých. Propracovaných a poctivých nahrávek jako je tato, nebude nadbytek nikdy.

Michal Prokop & Framus Five: Sto roků na cestě
Joe’s Garage, 2012
Zatmění * Silueta * Někdy a někde * Kartáček na zuby  * Obyčejnej chlápek  * Kuplířka Lukrécie  * Šeherezáda  * Zítra to roztočíme  * Stodolní  * Sto roků samoty  * Dobrý ráno, miláčku! * Útěky