Pražská písničkářka a herečka Studia Ypsilon Jana Šteflíčková začala svoji hudební dráhu již jako desetiletá na Portě 1990. Během let získávala zkušenosti v country, folku, rocku, jazzu, swingu i blues a před pěti lety nahrála s kapelou Kůň své první album nazvané Jablečno.  Postupně její písničky stále obtížněji zapadávaly do určitých žánrových škatulek, až se propracovala ke svému současnému originálnímu stylu. Přestože zpravidla vystupuje sama s kytarou, k natáčení druhého alba si pozvala několik hudebních přátel.

Nové album, na jehož obalu je uvedeno pouze Jana Šteflíčková, je daleko vyzrálejší a hudebně pestřejší než debutové. Všechny postavy i příběhy jsou přesvědčivé, pro inspiraci nechodí autorka daleko a čerpá ze zážitků a pocitů, které jí každodenně život přináší. Ty jsou často neveselé, nicméně melancholie, která prostupuje všemi čtrnácti písněmi alba, je ve výsledku až nečekaně očistná a pozitivní.

Ve svých textech dokáže být autorka stručná a drsná: „Ten její Indián – ona mu říká ‚hochu‘, vlasy do půli zad, na paži kotvu z lochu…“ (Marylin), poetická: „Z vánoční kolekce vezmu si slunce, hořký slunce ve zlatým staniolu…“ (Koleda) a někdy až nečekaně přímá: „Dívala jsem se na něj skrz sklenku a představovala si, jaký by to bylo, kdyby můj klín byla jeho myš…“ (Jižní spojka).

I když se ve studiu kolem Jany Šteflíčkové sešlo jen pár muzikantů, nahrávky zní plně a zaujmou i nápaditým využitím nástrojů. Neobvyklý violinofon ilustruje písničku Paříž, ve Vůni bramborových natí drnčí niněra, Když můj táta country hrál doplňuje rozjuchané banjo, lehce psychedelický Sen projasňuje trubka, posmutnělou náladu Míny dotváří akordeon. Ani se styly si muzikanti příliš hlavu nelámou a výlety od folku k šansonu, rocku, blues, country i reggae vyznívají zcela přirozeně.

Jana Šteflíčková má příjemný, ohebný a lehce nahořklý hlas. Zajímavá a rozmanitá je i její kytarová hra, která dobře vyniká právě v nahrávkách, v nichž je právě kytara jediným doprovodným nástrojem (Vietnamečka, Brouk potemník). Její písničky navíc v sobě ukrývají zvláštní kouzlo, které svádí se k nim znovu a znovu vracet. Málokterá jiná písničkářka se totiž dokáže se svými dílky ztotožnit tak dokonale, jako Jana Šteflíčková.  Snad jen Když můj táta country hrál a Jižní spojka se hodí spíše k živému hraní a na albu při opakovaném poslechu začínají trochu nudit.

Album si písničkářka produkovala sama, zajímavostí je i to, že bylo nahráváno klasickou analogovou metodou. Obal je vytvořený z obyčejné lepenkové krabice seříznuté na obvyklý rozměr krabičky pro CD. A přestože neobsahuje kromě jednoduše řešeného nápisu Jana Šteflíčková, několika piktogramů a základních informací vlastně už nic jiného, patří k těm nejzajímavějším a nejnápaditějším, které se u nás v poslední době objevily. Hezký je i vlepený booklet s texty ke všem písním (včetně anglických překladů) a autorčinými fotografiemi, které dobře korespondují s jejími příběhy.

Cédéčko Jany Šteflíčkové patří k nejpovedenějším v současném tuzemském folku a je rozhodně škoda, že na něj nenarazíte v běžných prodejnách. Pokud nebudete mít šanci ochutnat její songy naživo, doporučuji zkusit alespoň ukázky www.steflickova.cz, případně si tam i CD objednat. V Praze je album k dostání také v prodejně vydavatelství Galén.

Jana Šteflíčková: netitulováno
Vlastní náklad, 2012
Marylin * Paříž * Můj milej * Jižní spojka (třídní sraz) * Koleda *  Vietnamečka * Mína * Dítě * Poslední páv * Příroda volá * Vůně bramborovejch natí * Když můj táta country hrál * Sen * Brouk potemník

Jana Šteflíčková (foto: Václav Hatle)