V říjnu letošního roku uplynulo neuvěřitelných 25 let od doby, kdy Petr Spálený začal pracovat na dnes již legendárním albu Dítě štěstěny. V té době toho měl za sebou nemálo: úspěch, kdy nechybělo mnoho a stal se Zlatým slavíkem, ale také pád až téměř do zapomnění.
Dítě štěstěny tehdy pro něho znamenalo jakýsi „comeback“a zasloužený návrat na výsluní. Také však do značné míry zčeřilo stojaté vody countryového žánru u nás: objevila se nová textová témata, hudební složka, tak jak tomu ostatně v Americe bylo již dlouho, vstřebala rockové, rokenrolové i popové vlivy. Lví podíl na tom měl Zdeněk Rytíř, textař a hlavně iniciátor celého projektu. V té době vznikla řada, podle mého soudu v repertoáru Petra Spáleného dosud nepřekonaných písní. V následujících letech pak vydal řadu alb, na kterých z kvality příliš neslevil, nicméně komerční úspěch již nebyl tak výrazný.
V posledních letech vydal Petr Spálený dvě alba, ve kterých se ohlížel za svými největšími hity. Nahrávky sice vznikaly nově, ale příliš se od původních verzí neodlišovaly a mnohdy se jim ani nevyrovnaly (mezi čestné výjimky patří třeba Dítě štěstěny, kde si Petr zazpíval mj. s Danem Bártou). Skvělé album „Na téhle planetě už zůstanu“ z roku 2001 ale naznačilo, že s Petrem Spáleným je třeba nadále počítat.
Na jaře roku 2003 vyšlo zatím poslední album s poněkud zavádějícím názvem …a ještě pár hitů. Je pravda, že na cédéčku naleznete „pár starších hitů“, ale nejzajímavější jsou zejména písničky zbrusu nové.
Jako první zazní dávný hit To vadí (od Beatles) s nádherným a nestárnoucím textem Pavla Vrby. Bohužel kolovrátkovititý a poněkud „umělohmotný“ doprovod může v posluchači vzbudit jisté obavy z toho, co bude dál (mě při opakovaném poslechu alba nutí začínat až písní druhou). Následující baladická „Když dozrálo víno“ ale veškeré pochyby rychle rozptýlí. Petr Spálený za přirozeně kytarového doprovodu zpívá (a s přibývajícími léty vlastně se stále více uvěřitelnějším způsobem vypráví) letitou píseň se slovy dávno zesnulého Jiřího Štaidla. Po Balalajce a mírně (mile) inovované Koleji Albertov následuje první novinka – Petrova vlastní píseň Obyčejná žena, jakási parafráze na Obyčejného muže z Dítěte štěstěny. Vtipný text (…nedělá vlny, když je dělám já…) a výrazná melodie zařazují tenhle song zcela jednoznačně do pomyslného Petrova „Best of…“
I když je na tomto albu Petr Spálený autorem pouze tří melodií a dvou textů, můžeme ho bez obav zařadit mezi písničkáře. Ze všech jeho nahrávek, a ani toto album není výjimkou, je patrné, že texty jsou pro něj více než podstatnou složkou písně. Po dvou textech mají na albu kromě Petra Spáleného také Jiří Štaidl, Zdeněk Rytíř a Pavel Vrba. Jedním textem přispěli David Pacovský, Petr Fleischer a Eduard Krečmar. Text notoricky známé písně Montgomery pochází od Míly Skunka Jaroše. S výjimkou posledně jmenované jsou si náměty písní velmi blízké: přibývající léta, ženy, případně oboje najednou. Přesto jsou texty vkusné, plné vtipných obratů, vždy s nějakou pointou. Jako textař si Petr Spálený troufne dokonce i na verše typu: „Navrch má lež a dobrák je hloupý/ Za čistý ruce jen výsměch si koupí/ Pravdu chceš znát a nevíš kterou/ Pořád se stejní o koryta perou (píseň Být tu jen host). A zazpívá to tak, že mu stoprocentně uvěříte.
V uvěřitelnosti je asi největší síla Spáleného projevu. Ví, že čas se nedá zastavit, vypráví a zpívá příběhy stárnoucího muže, který už leccos zná a leccos zažil. Své písně „brouká“ upřímně, pravdivě a přesvědčivě. Takže možná napoprvé ani nevšimnete, že hudební složka celého alba zůstává trochu v pozadí. Pestré a invenční akustické i elektrické kytary (Freddy Bittner a Stanislav Jelínek) dobře dokreslují náladu písní, starší kousky posouvají do současnosti. Na baskytaru hraje Milan Plechatý (v jedné písní hraje také na akordeon, v jedné na piano), na klávesy pak aranžér všech písní Pavel Krejča. Foukací harmonika Luďka Koutného příjemně osvěžuje zvuk kapely (škoda, že jen v několika písních). To vše je v naprostém pořádku. Co bohužel cítím jako problém, je absence živého bubeníka – programované bicí dodávají některým písním (například úvodní To vadí a závěrečné Montgomery) nádech jakési sterilnosti.
Obal cédéčka vás možná trochu zmate – pořadí textů v bukletu neodpovídá zcela skutečnému pořadí písní na albu, mezi slova Koleje Albertov zabloudí závěrečná sloka z Balalajky. Při vložení cédéčka do mechaniky počítače pak s překvapením zjistíte, že informace o jednotlivých skladbách načtené z internetu zobrazují názvy jako Kdybych já byl kovářem, Lady apod. Inu zřejmě se pár chybiček při dokončování alba vloudilo…
To ale nic nemění na tom, že do diskografie Petra Spáleného přibyl další titul s několika skutečnými hity. Já sám se k němu budu dozajista ještě dlouho vracet (jen většinou vynechám úvodní a závěrečnou píseň). Také se ale budu těšit se na další Petrovo album a nové písně. Tenhle nenápadný postarší chlapík má totiž stále co říct.

Petr Spálený: …a ještě pár hitů
Popron Music, 2003, celkový čas: 41:47
To vadí • Když dozrálo víno • Balalajka • Kolej Albertov • Obyčejná žena • Chtěl bych umět lítat • Pořád ti to sluší • Baby nejsem dáma • Bude líp • Všechno nejlepší • Být tu jen host • Montgomery